Myslím, že na tento okamžik jsem čekala. Sedím ve 12-ti hodinovém letu ze Singapuru do Athén a je mi zle. Dostala jsem rýmečku a naprostou svalovou slabost z všudypřítomné klimatizace. Pro mě, zvyklou na otevřené okno a čerstvý vzduch, spaní v dormitory tzv. sdíleném pokoji, klimatizace a těžký vydýchaný vzduch nejméně šesti dalších spoluspáčů udělalo své. A teď je ten moment, kdy si říkám, mám tohle zapotřebí? Čas strávený kombinováním nízkonákladových letů, zaručený jet-lack (únava z překonávání leteckých pásem), abych ušetřila pár kaček a snad brzy na všechno nepříjemné zapomněla a zase se někam vydala.

Možná mám tak trochu ráda svoji pohodu, když jsou věci tak nějak jasné. Mám ráda své rituály jako ranní cvičení a kafe. A věřím, že to máte podobně, milí čtenáři. Možná máte rádi ovesné vločky, smoothie, kafe, sklenku vína…možná, že na to kafe, čaj či smoothie chodíme do stejných podniků. Stereotypy a rituály nám vytvářejí pocit jistoty a bezpečí, a i když to vše zní jako klišé… jsme v těch našich bublinách každodenních zvyklostí a je to OK.

„Jsem rád/a, že žiju,“ je větou, která mi zní v uších, a tak ráda bych ji slyšela ve verzi „rád žiju,“ alespoň od mých blízkých a těch kteří mě obklopují. Mohla by se šířit jako bacily ve smíšeném pokoji v Singapuru.

Cestování je jedním ze způsobů, jak nechat zvětšit svou bublinu, někdy i prasknout a vytvořit novou. Zahodit za hlavu všechny koncepty o tom, kdo jsme. Někdo tomu říká útěk od povinností, jiný dovolená či rozmarnost. Pro mě to je prostě jen cestování, přeprogramování bubliny. Problém dnešní verze cestování tkví v tom, že plno cestovatelů (říkám jim turisti) ze svých bublin nevystupují. Ráno si objednají kontinentální snídani, v horším případě kouknou do mapy, kde najdou Starbucks, McDonald’s, či podobný řetězec. A že to není v okolí větších měst velký problém.

Ale není potřeba velecest, ani cest jako takových. Mám za to, že každá menší změna nám bublinu zvětšuje a naše komfortní zóna se stává flexibilnější. Ať je to návštěva neznámé kavárny, neznámého města, neznámé země, neznámého kontinentu, výběr je vždy na nás a jsme za něj zodpovědní – stejně jako já, za další dva přestupy na naší cestě zpět domů.

Nabízí se otázka k čemu je to dobré…Proč vystupovat ze svých bublin? Zvětšovat je? Opouštět své pohodlí spolu s komfortní zónou? Kdybyste mě teď viděli, tak si možná říkáte, že blouzním. Mé skleněné oči a posmrkaný kapesník nenahrává mé odpovědi, a přesto vám povím…je to zážitek! Možná odpověď na předtím jasné věci nebude tak pohotová, možná, že změníte pár názorů, možná, že vás někdo, či něco jemně ovlivní. Třeba se na vás milý čtenáři někdo usměje, někdo od koho byste to předtím za stejných situací vůbec nečekali, možná, že to budete vy sami.

Takže… jak plést bič na svou bublinu?
20. 2. 2018
10:31
Kača

https://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2018/04/IMG_20180204_090541_839-2.jpghttps://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2018/04/IMG_20180204_090541_839-2-150x150.jpgcvČlánkyNový článekMyslím, že na tento okamžik jsem čekala. Sedím ve 12-ti hodinovém letu ze Singapuru do Athén a je mi zle. Dostala jsem rýmečku a naprostou svalovou slabost z všudypřítomné klimatizace. Pro mě, zvyklou na otevřené okno a čerstvý vzduch, spaní v dormitory tzv. sdíleném pokoji, klimatizace a těžký vydýchaný...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy