Camino Fisterra-Muxia

Zavírám oči, světlo a tma. Za zavřenými víčky však nevnímám temno, ale světlo, ve kterém se odehrává příběh, podle skutečného prožitku. Neumím psát vlastně jinak. I když představy a fantazie se mnou občas také kráčí ruku v ruce, zejména o sobě, lidech, cestách, někdy i uvařeném obědě. Přiznávám, že jsem měla představu i o této cestě. Tentokrát ve mně vzbuzovala respekt, jelikož se odehrávala v kolektivu a cítila jsem zodpovědnost. Toto krátké camino jsme vymyslely, zorganizovaly a dolaďovaly až do uskutečnění spolu s kamarádkou Šárkou, která nyní ve Španělsku pobývá. Obě máme zkušenosti z putování a chtěli jsme tuto bránu otevřít i ostatním. Celý tento příběh se tedy týká ještě dalších devíti přátel, poutníků, osmi žen a jednoho muže. Vzájemně jsme se všichni ani neznali, proto mé smíšené startovní pocity. Navíc mě čekal opět let, a to na západ Evropy, do mekky poutníků, Santiaga de Compostely.

A tady už začíná poutní cesta, camino, nejen mé, ale naše. Nenašla jsem jinou možnost dopravy, než se odevzdat a promodlit se na palubě letadla. Zkouším různé techniky, a že jich znám celkem dost. Opět zapůsobil manžel, když mi řekl, ať to své tělo jen pozoruji, jak se zmítá strachem a sama jsem v klidu. Šárka mě při startu letadla držela za ruku bez jediného váhání a blbého pocitu, že za námi sedí dalších asi 150 pasažérů. Seděli jsme v přední části letadla přes uličku. Uprostřed uličky se tiskly k sobě naše ruce, po celou dobu startu. Nestydím se, své strachy už neskrývám, nebojím se o nich mluvit, a světe div se, při návratu už jen ruce tiskly časopis, do kterého jsem se dokázala i začíst.

Nelze předat prožitek, proto bude camino i pro vás, čtenáře, u každého vzbuzovat jiný pocit. Tak jako i každý účastník v sobě zanechává z putování pouze ten svůj osobitý příběh. Každému přineslo jiné poselství. Přesto nás něco stále spojovalo a dovolím si tvrdit, že i po návratu pocit jednoty zůstává. To něco stojí za každé společné putování, to něco, bylo tak velké a zároveň vůbec nebylo vidět. To něco bylo božské a o tom, co se nedá předem naplánovat, co pouze je. Za to něco stále znovu a znovu všem devíti poutníkům děkuji. A to něco mi nedá, abych nepsala.

První setkání je na vlakovém olomouckém nádraží, Šárka přistupuje v Břeclavi. Tam nám poskytuje oázu příjemná kavárna s dobrotami. Před nádražím z důvodu zpoždění vlaku a tím dostatku času otevíráme prvním společným rituálem naše camino. Kousek trávníku a dokonce krásně nasvětlený kostel přináší klidnou atmosféru a první dotek poutní atmosféry. Každý vyslovuje přání pro camino.

Od samého začátku se odehrává velmi pestrý řetězec mého technického zázemí, které jsem s sebou na pouť nesla. Asi znamení, že příště už mám tuto „nezbytnou“ zátěž nechat doma. Prvně jsem zapomněla kabel na dobíjení mobilu. Z olomouckého nádraží volám manželovi z mobilu kamarádky a ten, jako vždy ochotně ještě před svou lekcí tajči, za dvě minuty před odjezdem vlaku přináší zapomenutý kabel. Na letišti zjišťuji, že můj mobil stále na nic nereaguje, dá se říct, že usnul navzdory tomu, že jsem tento příkaz vůbec nevydala. Když jsem chtěla vyfotit naše první kavárenské letištní posezení, foťák stávkoval stejně jako mobil. Ze stran svých přátel cítím nesmírné sdílení mých zoufalých pokusů, snaží se mi poradit a já cítím, že je to opravdu zcela jiné, než když putuji úplně sama. Na španělském území se zničehonic mobil rozhodl zapojit do dění a u foťáku jsem si jen otočila baterii.

První Albergue, ubytování pro poutníky v Santiagu nabízí tak báječné zázemí, že nechybí ani uzamykatelné skříňky na kód. Zadávám si před odchodem do malebných uliček města a zároveň protažení po mnoha hodinách sezení, kód. Poté zkouším odemknout skříňku, zmateně vyťukávám zcela jiná čísla a samozřejmě se mi skříňka zablokuje. Od této chvíle jsem už připravena jen jíst a spát, nepokoušet se o žádné „složité“ a už vůbec ne technické úkony. Recepční zajišťuje odblokování skříňky. Tento příjezd do Santiaga mi dával jasně najevo, ať nespoléhám na žádné technické zázemí, ba i časová data. To se projevilo již na začátku cesty devadesátiminutovým zpožděním vlaku z Břeclavi do Bratislavy a následného dne hlášením na palubě letadla, že devadesát minut budeme muset čekat do vzlétnutí, neboť došlo k poruše na navigačním zařízení nad Německem.

Vlastně by se dalo jen pár slovy obsáhnout to, co jsme prožili během dvanáctidenního putování. To podstatné se odehrávalo v našich srdcích a slovy nelze vyjádřit. Společné tiché chvíle. Proč v psaní pokračuji je fakt, že můžu snad někoho z vás inspirovat nebo alespoň naznačit, že lze prožít dovolenou i jinak, než je zvykem. Naše camino vedlo trochu netradiční cestou, a to z časových důvodů pro tuto cestu a také mělo být spíše jen nahlédnutím do této jedinečné poutní atmosféry. Svůj účel v závěru splnilo. Nadšení pro camina prolilo celou naši přátelskou partičku. Zvolili jsme camino Santiago – Fisterra – Muxia. Čtyři dny plus jeden den putování lemují eukalyptové lesíky, vřesový porost, květy a plody mučenky se vinou podél cest, ojedinělé odrůdy růžových lilií, stromy jedlých kaštanů nabízí své plody, vlny oceánu vybízí k osvěžení a pokoře nad jeho nedozírností. Ó, šťavnatá a svěží Galicie, nabídla jsi nám tentokrát své vlídné počasí, slunce, vlídný vánek, jemné kapky deště.

Santiago – Negreira (21 km)

První den ráno se zastavujeme na okraji Santiaga v přilehlém parčíku s krásnými starými dubovými stromy. Usedáme do kruhu. Putování zahajujeme pozdravem všem směrům za doprovodu nádherného zvuku z velké mořské mušle, která patří Miguelovi, příteli Šárky, který za námi přijel z Fisterry, aby požehnal našemu caminu a po čtyřech dnech nás uvítal ve svém Albergue ve Fisteře. Prolévá mě jemně šimravý pocit, jsem plně v okamžiku, který je.

První kroky camina. Každý svým tempem. Setkáváme se u překrásného starobylého kamenného mostu a posilujeme každý svým oblíbeným mokem. Dnešní den putování jsme zasvětili elementu země, a ta se nám otevírá ve své bujnosti, plodech, živosti, jako by chtěla ukázat to nejkrásnější ze sebe a nic za to nežádá. Každý krok nás s ní spojuje. Vládne velmi pěkná atmosféra. Krátká večerní rozcvička ulevuje ramenům i kyčlím. Spíme v Albergue, které se nazývá Anjana. Albergue u víl, kdysi se tu scházeli ženské kruhy v období, kdy tu sídlili Keltové. Nevěřila bych, že můžu být svědkem něčeho, co přichází mimo naše dimenze světa. A tady se to stalo. Po půlnoci jsem zaslechla velmi zvláštní zpěv, připomněl mi pohádkové bludičky, více hlasů ve velmi zvláštní frekvenci. Samozřejmě, že jsem si myslela, že se někdo vrací třeba z baru a pozpěvuje, ale tady ta možnost nebyla. Když jsem se kolem třetí v noci opět vzbudila a naslouchala tomuto zpěvu opět, tak mé pochyby roztály, jen jsem naslouchala. A ať už to bylo jakkoliv, tak to bylo tajemně krásné.

Negreira – Olveiroa (33,4 km)

Před námi je 33 km chůze, proto vycházíme časněji ráno, ještě před východem slunce, abychom probouzející den mohli přivítat společnou meditací. Po krátké chůzi se rozptylujeme na rozlehlém palouku s otevřeným výhledem a necháváme se laskat prvními slunečními paprsky. Rosa se třpytí v trávě a živel oheň, kterému zasvěcujeme dnešní den se v slunci odráží. Potřebujeme jeho sílu k následným kilometrům. Střídavě se cestou vzájemně potkáváme, odpočíváme, občerstvujeme, povzbuzujeme příjemnou konverzací. Každý z nás prožívá něco jiného. Kamarádka má bolavá záda, tak si rozdělujeme věci z jejího batohu, abychom jí ulevili od větší zátěže. Dlouhý úsek cesty zemědělskou krajinou nebyl pro další poutnici, která jej šla sama, nejvlídnější, ale překonává jej a tento pocit zdolání je pro ni velkou odměnou, která možná dozní až časem a přinese své ovoce i v jiných oblastech života.

Olveiroa – Cee (19,5 km)

Třetí den chůze měl být provázen elementem vzduchu, ale něco nám napovídá, že element vody je pro tento den výstižnější. Přizpůsobujeme momentálnímu pocitu a u malebného potůčku po společné snídani ještě sdílíme společně přírodu, provázenou meditací. U zurčící vody se noříme do nitra, možná svých emocí, vztahů, vzdáváme se tomuto okamžiku. Mám pocit lehkosti, neuvěřitelné čistoty, prostoru, voda smývá představy, myšlenky, přivádí pouze k bytí. Od této chvíle půjde každý část dnešního dne camina jen sám se sebou, záleží na něm, jestli dvě hodiny nebo celý den. Všichni tuto volbu vítají a po 7 km se přece jen celá naše poutnická partička potkává v baru, který je poslední možností občerstvení před naším dnešním albergue. Na pokraji silnice před barem popíjíme báječné španělské kafe a pak se pozvolna jeden po druhém, či po dvou vytrácí na camino. Nikdo s nikým nesoutěží, není důležité kdo a kdy první přijde. Naopak, ti co přijdou pomáhají ostatním se zorientovat, ubytovat. První a jediná chvíle u večeře, která vyvolává napětí způsobené možná obsluhou, únavou nebo místem. Není důležité proč, ale vděčím této příležitosti, protože vynesla na povrch snahu všech situaci co nejdříve a nejlépe zvládnout, což se také stalo.

Cee – Fisterra ( 15,5km)

Závěrečný den před Fisterrou. Kousek od albergue na pláži protahujeme tělo a sdílíme ticho, které vyvěrá z našich srdcí, ačkoliv kolem je už práce v plném proudu. Element vzduch přináší prostor, volnost, vnáší do našeho nitra nekonečno, jakoby se toto vše odrazilo z moře, které nás již po celý den caminem provází. Zpěv racků, měkký písek na pláži, dětská radost, nic a vše. Jsme ve Fisteře, na konci světa, tak se tomuto malebnému rybářskému městečku říká. Na „konci světa“ jsem už potřetí, ale vždy mě tu prostoupí zvláštní pocit. Přicházím po dlouhé pláži, nohy se boří do měkkého písku a vlny moře je občas zahalí zcela, krásná hra. Jsem sama, své přátele jsem míjela a každý už si kráčí svým rytmem a vidinou tří dnů na místě, nikam nikdo nespěchá. V písku vidím obrovské mušle, ve kterých se dokáže má mysl zcela utopit, pak se zase odvracím od svého nelibého chtění mít snad úplně každou mušli, což nelze, protože je jich tu na tisíce.

Miguel nás vítá, společná večeře na zahradě i s ostatními poutníky z různých koutů světa přináší nezapomenutelnou atmosféru, držíme se každý večer u velkého stolu vzájemně za ruce, sdílíme a vyslovujeme každý z nás myšlenku, pocit, přání, či jen mlčíme, je to velmi hezký rituál, zejména když slyšíte různé jazyky a vidíte, že na pouť se může vydat starší jako i mladší, ať už bydlí v Americe nebo Česku, je manažer nebo student či uklízečka. Poté nás čekají úžasné dobroty, které pro nás připravili dobrovolníci z albergue a Miguel.

Západ slunce na pláži, která se nachází asi 10 minut od albergue je božský. Stejně takový byl i pocit když u pramene nad pláží naše ruce vlídně uchopí chodidla kamarádky a rituálně je omyjí, aby smyly veškeré nečistoty, vyjádřily vděk za to, že nás nohy přivedly na toto místo a abychom si vzájemně vzdaly úctu a pokoru. V nitru děkuji Šárce za tento pěkný okamžik, který nám nabídla. Takový se nezapomíná. V každém z nás hnízdí něco, co chceme ponechat minulosti, nevláčet to s sebou, ať už je to strach, zlost, závist……Svěřujeme se papíru, který společně spalujeme. K tomuto místu uvedené rituály patří, jsou jeho přirozeností, odhodit na konci světa to, co nás stahuje, svírá. Ve Fisteře se zanechává i něco z osobních věcí, na kterých pocitově lpíte. Naše oči vtahuje jako magnet síla oceánu, nekonečné vlny, hřmotný zvuk vln z mého nitra doslova vyplavuje vše, aby v něm alespoň pro tuto chvíli zůstalo jen prázdno, do kterého se vpíjím beze slov i myšlenek. Slzy mi stékají po tváři, slzy naprostého štěstí. Cítíme velmi přirozenou sounáležitost, často se objímáme, máme radost z toho, co se nám tu nabízí a otevírá. Při takové cestě se naskytuje prostor se svěřit možná s něčím, co každého z nás trápí, co chce změnit, a tak některé může provázet cestou i důvěrný rozhovor, přátelská rada a pomoc.

Většina poutníků tu zejména navštěvuje pouze maják nad útesy, odkud je nádherný výhled na širý oceán, konec světa. Šárka nás provází po místech, které jsem tu při minulých cestách neobjevila. Stoupáme na hřeben, který se klene nad městečkem a jehož skalní útvary jsou rozsety tak, že jsou přirovnávány k čakrám tohoto místa. Žádní turisté, málokdo se vydává od moře do kopců, a tak si užíváme překrásných výhledů, nasloucháme zajímavému výkladu Šárky, tvoříme různé jógové pozice a pak už jen uzavřeme kruh, pozvedneme ruce a v této chvíli není nikdo jeden, ale je jen jedno.

Fisterra – Muxia (29 km)

Loučíme se s Miguelem, Fisterrou, zanecháváme za sebou příjemné toulky a spočinutí na tomto místě, chvíle při jógovém protažení i taneční meditaci. Čeká nás ještě jeden poutní den. Míříme do Muxie. Už se nám po chůzi stýskalo. Míjíme zemědělská obydlí, báječný samoobslužný bufet pro poutníky, který připravili majitelé domu, co nabízí kromě kávy a čaje místní ovoce a sušenky. Můžeš či nemusíš vložit něco do pokladničky, ale spíše zanechat zase něco k zakousnutí pro ty, co přijdou po Tobě. Dnešní camino nevede příliš osídleným krajem, cesta vede mírně zvlněnou krajinou, vyzývá k odpočinutí. Navečer přicházíme do Muxie, někteří jsou už ubytovaní a objevují krásy tohoto místa. Máme pro sebe celé čisté do běla zařízené albergue s výhledem na moře. Učiníme nezbytné osvěžující sprchou. Západ slunce u moře bude rozlučkovým. Ukázal se nám v krásných barvách. Divoké pobřeží připomínající spíše irskou krajinu mi zároveň přináší pocit jakési jemnosti, který vyvěrá z přilehlého kostela panny Marie de la Barca. Tento kamenný kostel bezprostředně u pobřeží, je pro Muxii příznačný. Dlouho mě toto místo lákalo. Dnes jsem tu. Rozprostíráme se na jednotlivé balvany, pozorujeme hru oceánu, jehož vlny se tříští o blízké kameny. Loučíme se s dnešním dnem a vzdáváme hold slunci při jeho tichém odchodu, než se zase jeho barvy a paprsky rozehrají na nebi do nového dne. Světlo ve mně, slunce ve mně, klid a mír, mocná přírodo, za tolik ti vděčím. Slzy dojetí, nevyjádřitelného dojetí nás dvě, milá kamarádko svádí k vřelému objetí.

Při snídani sdílíme společné pocity z camina, dělíme se také o vše, co jsme si vzájemně dali. Loučíme se s Šárkou. Vlastně bychom nemuseli říkat vůbec nic, protože vnitřní pocit mluví za vše, rozehrává harmonii, která nás provázela každým okamžikem. Vděčím za to, co je pro mě z tohoto camina nejvzácnější, přátelství, tolerance, důvěra a trpělivost. Pomyslné lano, které spojuje všechny poutníky je o upřímném slovu, ochotě vyslechnout, nabídnout to, co mám. Tolik národností, tolik odlišností a přesto tady potkávám jednotu. Odnáším si mimo jiné zkušenost, že je třeba si umět říct o pomoc beze studu. Máme kolem sebe i v každodenním životě spousty osůbek, které jsou více než ochotny nám pomoci, jen se otevřít, odevzdat.
Na závěr se svěřím se svým poselstvím camina, které jsem na jeho konci pocítila:
„Co chceš, to dokážeš“.
V ulicích Santiaga potkáváme s kamarádkou Sofii z Ukrajiny, která šla camino pět týdnů a chystá se na cestu po světě, na celý rok. Je jí 31 let.

Naše životy nevedou žluté šipky jako po caminu, ale každý den je cestou a její směr vychází z nás. Ať je vám camino inspirací pro spokojenost do každého dne.

Bueno camino
Jana

http://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2016/10/IMG_2294.jpghttp://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2016/10/IMG_2294-150x150.jpgcvČlánkycamino,PouťCamino Fisterra-Muxia Zavírám oči, světlo a tma. Za zavřenými víčky však nevnímám temno, ale světlo, ve kterém se odehrává příběh, podle skutečného prožitku. Neumím psát vlastně jinak. I když představy a fantazie se mnou občas také kráčí ruku v ruce, zejména o sobě, lidech, cestách, někdy i uvařeném obědě. Přiznávám, že...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy