Nastane okamžik, kdy se rozhodnu.  Musím to někde v sobě cítit, ani nevím, kde, jestli v hlavě nebo srdci, nebo úplně někde jinde. Někdy to trvá dlouho. V nitru vyplňuji dotazník. Bojíš se? Není to daleko? Stojí to hodně peněz? Můžeš jet sama? Proč? Potřebuješ to? Co ti to přinese? Jakmile tento proud otázek ustane a nadejde chvíle, kdy žádná otázka nepřichází a žádná odpověď není důležitá, je čas koupit jízdenku. Tentokrát potřetí směrem do německého Balduinsteinu. Podruhé tímto směrem sama. Vlastně co to píšu? Sama jsem byla jen chvíli, stále mě někde někdo obklopoval. V dopravních prostředcích, ve městech, na nádražích a i v místě mého cíle. Tam se však i přes množství lidí kolem rozléhalo božské ticho. Doslova božské. Byla jsem u Matky Meery. Pokaždé je to jiné. Tentokrát jsem už znala prostředí důvěrně, cestu z rodinného domu v Balduinsteinu, kde jsem byla ubytovaná, na zámeček Schaumburg, kde probíhají meditace a daršany. Tři večery stoupám do prudkého kopce a kochám se výhledy v provoněné jarní krajině. Nepřemýšlím o ničem, prostě si to užívám, neplánuji nic dopředu, neztrácím se na jiném místě. Jednoduše, mám prázdnou hlavu. A to byl také důvod dotazník vyplnit správně, abych mohla zažít jarní očistu v této „dietě“ pro tělo i duši ozdravné.  Tělo dostává dobrý spánek, procházky podél řeky Lahn, a cvičení, o které si řekne. Duši hladí energie Matky Meery, možná to bude znít nadneseně, ale opravdu se cítím v její přítomnosti jako na obláčku, zároveň plna energie a lásky. Při daršanu se nořím do jejich hlubokých očí a vím, že jsem „doma“.  

Na cestě. Děje se toho vždy spousty než se dopravíte tam, kam chcete. A pokud nemáte parťáka s sebou, tak o to více vnímáte. V Chebu jsem přenocovala.  Cestu jsem si rozdělila na dvě části. Nechci spěchat a čas ve vlaku se tak příjemně rozloží. Před kostelem svatého Mikuláše mě oslovuje nějaký pán. Správně mě otipoval, že jsem turistka😊. A tak poslouchám jeho příběh s prací a plány, poté mi doporučil, kam je dobré se podívat. Takto probíhaly často hovory s lidmi na pouti do Santiaga.  A já si uvědomila, že jsem vlastně na poutní cestě. Zapaluji v kostele svíčku a prosím o šťastný návrat domů a podporu v čem je třeba pro blízké i všechny ostatní. Procházku městem a podhradím podél řeky mi zpříjemňují teplé sluneční paprsky. 

Neváhám na druhý den slunce pozdravit oblíbenou sestavou jógových pozic a poté pokračuji v cestě. Ve vlaku se ptám sedícího muže na směr jízdy, promluví na mě němčinou a já kupodivu rozumím, jelikož jsem měla na střední přísnou němčinářku, za což do dnes vděčím. A když milý pán zřel, že rozumím, pokračoval dál, přičemž jsem zjistila, že cestuje do západoněmeckého městečka Aachen, které je v blízkosti belgických hranic a rozhodně mi doporučoval navštívit Bruggy, snové město, o němž jsem před touto cestou vážně rozjímala. Nakonec jsem cestu do Brugg odložila na jindy, bylo hezké, že se mi tak hezky toto město mých snů „vpletlo“ do cesty. Velmi příjemně jsme si popřáli hezký den a jak se říká po španělsku na pouti „bueno camino“. 

Čtyři přestupy na některých vskutku velkých vlakových nádražích vyžadovaly velmi rychlou reakci, většinou mi díky malému zpoždění zbývalo jen pět minut. Mám povahu, kdy velmi oceňuji, když mám přehled, kde nastoupit, vystoupit, číslo nástupiště, prostě mít takzvaně „nalajnováno“. Tady jsem vyšla z vlaku, časový limit si se mnou pohrával, cizí prostředí, cizí jazyk a „světe div se“, zůstala jsem klidná a ke svému správnému vlaku, jsem vždy došla. No, někdy i doběhla bez jakéhokoliv tápání, jako by mě někdo vedl přesně tam, kam mám jít, že by to bylo tím klidem? Těžko říct, možná skvělý systém značení.

Věděla jsem, jak bude vypadat můj pokojík. Už jsem v něm prožila pár krásných chvil před dvěma roky. Povlečení s růžemi, na stole láhev minerálky, obrazy s růžovými květy, bílá komoda, vše v něžnosti a láskyplnosti. Celá prosklená stěna s výhledem do zahrady. Větve rozrostlé magnólie se do široka rozprostíraly i přes terasu, kouzelný květ těšil mé oko i srdce po celou dobu pobytu. Jakmile jsem se příliš zamyslela a pak pohlédla do té krásy, myšlenka se v ní doslova ztratila. Očistná koupel v kráse přírody. Tu dolaďuje procházka malebným údolím řeky Lahn. Nedělní ráno, nádherně slunečné, přesto v osamělé krajině, jen její vůně, zpěv ptáků a tok řeky provází mé kroky. Pěju ódu na jaro. Nespěchám, nepřemýšlím. Dívat se na vše jako poprvé je tak ozdravující. Ve větvích stromů a keřů se proplétají pavučinky, jsou tak jemné, připomínají svým kruhem mandalu. Nemůžu se od nich skoro odtrhnout. Až před městečkem Diez mě zdraví první cyklista, milý pán. Jako Ti dva předešlí je zvídavý a zároveň povídá jak denně jezdí na kole, bydlí ve starobylém nedalekém městečku Limburg a o působnosti Matky Meery ví. Až po notné chvíli se opět vzdálil s přáním pěkného dne a já mu mohla poděkovat za ranní chvilku němčiny.

Do městečka Limburg přijíždím vlakem z Diez. Je to jen jedna stanice. Dokonce jsem překonala zábrany a postavila se k vlakovému automatu na jízdenky čelem. Ve stanici nebyla pokladna. Vždy jsem se vyhýbala tomuto nákupu, snad z obav, něco nového, co neznám, ale jednou je třeba začít ledy prolamovat, i když jen třeba totální maličkostí, pro někoho naprostou přirozeností😊. 

Do Limburgu jsem jela nejen kvůli jeho pohádkovým uličkám mezi hrázděnými domky, ale také proto, že jsem chtěla navštívit místní katedrálu sv. Jiří. Ještě v Olomouci jsem dostala doporučení navštívit malou kapličku, která byla součástí této katedrály. Nelitovala jsem, jakmile jsem k ní otevřela dveře, tak mě zaplavil hluboký klid a zároveň neskonalý proud energie (nemám pro to jiné slovo, snad pocit, jako když jste naprosto čilí, plni sil a odhodlání). Seděla jsem v ní a vnímala bezčasí, jen to, co právě probíhalo. 

Sobotní daršan u Matky Meery krom velmi hlubokého prožitku klidu a nepopsatelna přinesl i nečekané setkání. Pořadatelé vždy přichozího navedou na místo, kde se má usadit, tentokrát sedím na kraji řady a po chvíli příchozí zaplní celou řadu. Jsou to mí krajani, slyším tiché špitání. Po daršanu se na ně obracím s prosbou, zda by mě mohli svézt dolů, tentokrát bych byla vděčná za odvoz, jelikož je už tma a nevzala jsem si čelovku. S velkou ochotou a sympatií jeden muž zabírá na příštích deset minut místo sedadla zadní prostor auta a mě se tak dostává spontánně této úžasné služby. Ještě stále vždy žasnu ze souhry „náhod“. 

Jsem zpět, vítá mě rozkvetlá magnólie. Dívám se do laskavých očí mého muže, jsem doma.

Jana

https://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2019/04/IMG_20190407_151103.jpghttps://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2019/04/IMG_20190407_151103-150x150.jpgcvČlánkyUncategorizedNastane okamžik, kdy se rozhodnu.  Musím to někde v sobě cítit, ani nevím, kde, jestli v hlavě nebo srdci, nebo úplně někde jinde. Někdy to trvá dlouho. V nitru vyplňuji dotazník. Bojíš se? Není to daleko? Stojí to hodně peněz? Můžeš jet sama? Proč? Potřebuješ to? Co ti to přinese? Jakmile tento proud...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy