Aneb 

step by step po Žitavské pouti

Manžel Dušan je typ poustevníka, já duchem poutníka. A občas se samozřejmě rádi sejdeme a podřídíme jeden druhému. Letošní léto zdálo se mi poněkud neobyčejné ve své obyčejnosti. Neměla jsem žádné plány, a přesto se mi dny v tom neplánovacím režimu jevily něčím výjimečné. Že by právě ten stop stav plánů a domluvených akcí daleko dopředu přinášel to „vyjetí z kolejí“? Dalo by se říci, že prázdninový den minul za dnem a nic zvláštního se nedělo a já si přesto užívala zahrady a s tím spojené činnosti, nezbytných pracovních povinností a také společných procházek s Dušanem. Některé dny naplnil štěstím můj vnouček anebo lákavá kniha. Tzv. poustevničení se mi zalíbilo, ale svou náturu nemůžu zapřít.  Konec prázdnin se chýlí a ve mně doutná nesmírná touha na chvíli to hřejivé a kouzelné místo domova opustit. Možná právě i pro ten slastný návrat. A jak to tak bývá, ne náhodou, jsem zahlédla při brouzdání na internetu po různých jógových místech republiky, ono místo, které mě magnetickou přitažlivostí vytrhlo z domácího křesla a já věděla, že mám o cestu postaráno. Cesta, kterou jsem vůbec neplánovala, ale přišla, jak se říká z čistého nebe. Místo totiž nebylo „náhodné“, abych záhy mohla svou cestu ještě rozšířit o putování po zemi české. Občas nahlédnu na poutnický web ULTREIA, portál, který informuje o různých poutních cestách, včetně mnohých tras do Santiaga. A mám to!  Vybavila se mi právě teď pouť, která vede z Zittau do Prahy. Zaplavuje mě pocit nadšení a naprosté jistoty, že na toto jsem čekala, či naopak?

V Jizerských horách se nechávám unášet příjemným ozónem nejen vzduchu, ale i jógového naladění každé ráno a večer po dobu tří dnů. Cesta, která není nejkratší mi dala prostor na četbu krásné  životopisné knihy o laskavém a pokorném léčiteli Priessnitzovi. V létě jsme s manželem podnikli dva dvoudenní výlety právě do Jeseníku, přičemž dávný zakladatel tohoto krásného lázeňského prostředí nás oba upoutal. V posledním dopravním spoji se dávám do řeči s jednou milou paní až z Banské Bystrice, která cestuje od velmi časného rána, a to jen kvůli běžeckému závodu, který se nazítří v Bedřichově odehrává. Po chvíli si už tykáme a já žasnu nad nadšením, které dokáže člověka přenést na dlouhou vzdálenost, aby jeden den cestoval, druhý den běhal a třetí absolvoval opět dalekou cestu domů. Toto nadšení mě nadchlo a přesvědčilo, že překážky jsou často jen iluzorní a možná se i někdy vymlouvám na to, že něco nejde, a přitom jsem jen líná.

Velmi hezké prostředí podtrhuje personál penzionu, kde jsem ubytovaná. Nejednou se z kuchyně či od baru ozývá opravdu hurónský smích.  Nebylo dne, kdy bych tuto atmosféru pohody nenasála. Že by právě vztahy mezi pracovníky přinesly titul „penzion roku“, tomuto příjemnému zázemí? Nedivila bych se.

Účastnit se lekcí je vždy pro mě radostí a inspirací, nejen v jemných odlišnostech přístupu, ale i vědomí, jak důvěrný vztah vzniká ve chvíli, kdy klidný hlas lektorky vstoupí do mého nitra při úvodní nebo závěrečné relaxaci. Volný čas využívám k turistice a žasnu nad bohatými lesy a téměř liduprázdnými pěšinami. Jedna z nich mě přivedla k vodní nádrži Bedřichov. Lehký déšť vytváří mystickou krajinu, ve které se ocitám sama. Připadám si jako ve skotské krajině, lehký mlžný závoj dotváří vnitřní pocit úplného ticha. Nikde nikdo.  A tento pocit nastavuje mou duši na následné putování.

Z mého zápisníku:

Vlastně začal již v den odjezdu z Olomouce. Zašli jsme s Dušanem na snídani a éterem ke mně zavála slova ze vzdáleného stolu, u kterého se živě bavily dvě dívky. Nikdy nelze přeslechnout „camino de Santiago“, a tak to vnímám jako hezký počátek a znamení i mého camina tady doma. Kamarádka mě vybavuje na cestu úžasným obědem, který je tak vydatný, že je zároveň i večeří, dezert jako bonus na zítřejší den. Bistro Rozmarýny má prostě nejen pro mě báječnou polohu u nádraží, ale i božské chutě😊. Všechna zpoždění do sebe tak nějak zapadla, a na čas přijíždím do Bedřichova v Jizerských horách. Nevěřila bych, že mě tolik rozhodí fakt, že jsem si vzala špatný (manželův) dobíjecí kabel na mobil. Takže oba dva jsme teď bez možností dobití baterie u mobilu. Jako obvykle, on zůstává v mnohem větší pohodě než já, která spoléhala na mapy v mobilu, a nic si nevytiskla papírově. Ano, čeká mě putování a možná by nebylo marné jej zkusit i bez mobilu, ale tolik odvahy ve mně není. Vzpomínám na krásnou knihu Messnera, který putoval pouští Gobi zcela bez mobilu. Tak možná až příště. Tentokrát mě na zítřejší den kuchař vysvobozuje a krom dobrého jídla nabízí i technické zázemí. Manžel mi trpělivě popisuje, jaký kabel si mám za tři dny v Liberci zakoupit. Kolem mě je hodně živo, nejen, že jsem v penzionu zaměřeném na jógu, ale i na pobyty pro rodiny s dětmi. Jelikož jsem už za pár dnů rok babičkou, stávám se v tomto ohledu hodně tolerantní. Naopak už plánuji, kam se i s dědečkem vydáme.  Teď jsem tu sama se sebou, a každou buňkou těla vnímám, jak dobré rozhodnutí to pro mě bylo. První noc jsem měla ubytování ještě mimo „jógový penzion“. Majitel je vstřícný a svěřuje se, jak moc pracoval, prý 450 hodin měsíčně. Je to vůbec možné? Řekla bych, že se svým rozhodnutím změnit životní styl a pořídit chalupu v Jizerkách, doslova zachránil. 

Na druhý den se již vypravuji na ranní jógu a „zdravou snídani“, události, které hladí mé tělo a i duši. Vydávám se na průzkum okolí, a nakonec svou vycházku prodlužuji asi na 15 km, abych cestou povzbudila běžce, jejichž trasa se kříží s tou mou. Četla jsem, že mají rádi jakékoliv povzbuzení, tak neváhám a k hlasitému „super, jste dobří“ tleskám a fandím, co to jde. Prostě jako na lesy. A pak už jen zůstává obdiv k jejich výkonu. Vždy, když jsem sama a nemám s kým prožitky v přítomnosti sdílet, mají tu moc stát se ještě umocněnějšími, jasnějšími a jejich poslání mi naskočí lépe. Vidět ten rozdíl běžců v čele, kteří mají v sobě lehkost a záhy těch s větším časovým odstupem a jakýmsi viditelným pocitem tíhy v nohách, ale zároveň u obou stejného nadšení a odhodlání. Každý má své tempo a je dobré si jej užívat a nesrovnávat. Na večerní lekci jógy se seznamuji s mladým cyklistou, přijel totiž na kole s plnou zátěží. Ondra se mi svěřuje, že na druhý den vyráží na cestu kolem hranic České republiky. Povídáme dlouho, protože bude putovat sám a zajímá se i o poutní cestu do Santiaga. Zároveň souzníme s tím, co je pro nás v životě důležité. Na další vycházce potkávám mladý pár, je deštivo, mlhavo a ptají se mne na cestu, radím směrem k nádrži Bedřichov. S vděčností odpovídají: „jsme rádi, že jste se tu vyskytla“. A tak si říkám, že i kdyby jen toto setkání, tak jsem na pravém místě. A abych si to ještě potvrdila, tak se za nějakou dobu role otočí. Přede mnou jde svižným tempem paní mého věku, dojdu k ní a ptám se tentokrát já na správný směr, v pravý čas na pravém místě jsme se potkaly a vzájemně si poradily. Je z Liberce a chce navštěvovat tajči. Znám tam dobrého učitele, tak předávám kontakt. Během této celodenní túry jsem potkala pouze tyto tři turisty.

1. den putování

Déšť. Ještě než dojedu busem do Liberce, jsem celá mokrá. V Liberci se zdržím jen krátce. Nakupuji kabel a navštěvuji vegetariánskou jídelnu. Po třech pokusech najít místo odjezdu autobusu do nedaleké vísky Bilý Kostel n. Nisou nacházím správnou zastávku a autobus, a dokonce jsem jej i stihla na čas, ale bylo to napínavé. Jel navíc namísto vlaku, ale nikde to nebylo značené. Průvodčí autobusu na mě hlasitě volá, kde chci zastavit, tak mám zastávku na přání na místě, ze kterého přímo vyjdu na svou krátkou pouť. Po dešti jsem už oschla, ale zip bundy mi nešel rozepnout. Taková maličkost, ale když není po ruce šikovný manžel, tak se cítím jako v kazajce, protože zip mám až ke krku a přemítám, jak se z bundy dostat. Uplatňuji sílu, ta samozřejmě k ničemu nevede. Nechávám to být, naštěstí po dalších pokusech bundu shazuji a už nemám odvahu si ji dopnout až nahoru. První den putuji do Kryštofova údolí, nikoho nepotkávám, vlastně ano, slimáky a hlemýždě a je to opravdu moc příjemné se s nimi pozdravit, obzvláště v opravdu táhlém nekonečném kopci, obklopena lesy. A tak si zpívám a těším se na dalšího slimáka. Ne že bych neměla strachy. I ty překonávám, i když mi je putování tak blízké, přichází představy, ale mám je házet do krabičky a tu zahodit, jak mi radil milovaný manžel. Vrchol kopce dosažen, abych mohla slézt dolů. Na večer docházím do penzionu Rokytka – nesmírně nádherná chalupa z roku 1834. Příjemný majitel mě provází touto krásnou zrekonstruovanou stavbou, nabízí i oázu malebné zahrady, kéž by nebylo mokro a chladno. Zve mě k večeři na sedmou. Je to až neuvěřitelné, ale toto místo mi velmi připomnělo jedno ubytování ve Španělsku při putování do Santiaga. Stůl je prostřený a domácí teplo podtrhuje oheň v krbu. Výtečná večeře zůstane nezapomenutelná, stejně jako starší manželský pár, který tu se mnou také sdílel ubytování. A abych si to Španělko ještě lépe umocnila, tak jsem zjistila, že sympatičtí manželé pochází ze Stuttgartu, mají 11 vnoučat a pojilo nás nejen cestovatelské téma.  Dlouho jsme povídali, anglicko-německy a já si uvědomila, že pouť je jako vždy velmi přejícná. I když jsem v Česku, jako na pouti, s mezinárodní účastí.  Nad chalupou se tyčí krásný dřevěný kostelík sv. Kryštofa, patrona poutníků, bohužel zavřený, jako ostatně mnohé kostely cestou. Prohlížím si aspoň márnici, a přitom vzpomínám na úžasný dětský film „Páni kluci“. V márnici je popsán hezký příběh, jak se kluci sázeli o kuličky, kdo po škole projde kolem márnice před pohřbem, jenž se chystal. V Kryštofově údolí jsem navštívila i kavárnu, a to ještě, než jsem se ubytovala, octla jsem se v minulém století, v letech mého dětství. Tatranky a lízátka na pultě u staré cinkající pokladny, na zdech visí obrazy z dětství mých rodičů. Dovídám se, že Vlasta Burian, F.X. Šalda, Ferdinand Porsche a továrník Theodor von Liebieg byli rodáci z Liberce.  

2. den putování

Snídám jako princezna, u krbu, před sebou spousty lákavých talířků, mezi nimi ráno upečený domácí štrúdl, prostě vynikající a také teplé domácí rohlíky od paní majitelky. Snídaně mi stačí na celý den. Loučím se s přáteli z Německa a majiteli slibuji, že sem přivedu také manžela.  Mám štěstí na velmi klidná prostředí, každé ránko si dopřávám chvíli pro spočinutí, vědomý dech, ukotvení a krátké protažení těla. Opět putování zahajuji táhlým kopcem lesní pěšinou za mlžného oparu. Mystické a tiché… Jde se mi lehce. Splývám s krajinou a nepřemítám o tom, co bude. Na rozlehlé louce cvičím čikung, pokračuji ve svém „domácím úkolu“ nepřerušit toto cvičení po dobu 40 dnů. Pastviny a louky se vinou dnešním putovním dnem. Sbírám světlík, čaj z něj mám moc ráda. V jeden okamžik se mé prsty asi na 5 cm přiblížily ke klidně odpočívající užovce. Nenechává se vyrušit, tak ji následuji a pokračuji ve sběru. Na pouti do Assisi jsem prožila ne příliš příjemné setkání se psy. Jsem proto obezřetnější, jakmile slyším štěkot. A v dáli náhle vidím nepřivázaného psa u stavení, nikde nikdo. Obdobná situace. Zvažuji tedy udělat větší okruh, i když mě nemine cesta mokrou vysokou trávou. Přesto mi nezbývá než se přece jen k onomu místu přiblížit, neboť jinudy nelze. Musela bych směr příliš změnit. Sbírám tentokrát odvahu a jdu vstříc setkání. Nikdy se příliš neotáčím, snažím se v takových situacích jen projít jakoby skrz. Pes nevypadá nepřátelsky, ulevuje se mi, nemá chuť mě pronásledovat. 
Jdu v tuto chvíli nejen po svatojakubské cestě, ale i naučnou stezkou Karolíny Světlé. Zapisuji si jeden úryvek z nástěnky: „Ne, nechtěla jen vykvésti a uvadnout jako květina v poli, chtěla cosi vykonat, čím by boha, lidi i sebe potěšila“ (z románu Kříž u potoka – 1868). Vzpomínám na odkaz Priessnitze a i dokument princezny Diany, který jsem sledovala v penzionu v Bedřichově. Ve všem nacházím společné – oddanost, pokoru, službu lidem, naplnění, možná to nejde ani slovy vyjádřit, ale cítím, že v těchto dnech se vše slučuje v jednom ukazateli – žití v radostné práci pro druhé, pomoci a naplnění života.
Pro krátkou pauzu mi přináší útočiště tisíciletá lípa, být ji takto nablízku, opírat se o její kmen, jehož obvod je 12,5 m a do jejíž dutého kmene se prý vejde 25 dětí je tak krásný zážitek, že se mi těžce od tohoto statného stromu odchází. Po chvíli mě cesta přivádí do borovicového lesa. Omamná svěží vůně mi připomíná rabské mořské pobřeží. Nemíjím malou odbočku a ocitám se u pravěké jeskyně – Jeřmanovská skála. To, že je z doby pravěké (z mladší doby kamenné – před 6000 lety) si vlastně potvrzuji až doma, kdy jsem si prohlížela mapu své cesty a našla povídání o této jeskyni. V reálu, tedy na místě, jsem obdivovala velké ohniště a doslova před očima viděla, jak tu sedí pravěcí lidé v obklopení kožešin a symbiózy společenství. Měla jsem velmi bytostný pocit této představy. Zanechala jsem tu jeden čistý deníček s odkazem pro nálezce. Vřesy zdobí velmi malebnou lesní pěšinu a zároveň tvoří z obou stran krásný fialový lem. Něco přes 20 km mám za sebou a ráda ulehám tentokrát v ubytovně fotbalového hřiště v Českém Dubu, které je však svým zázemím velmi komfortní až na bzučícího komára, který to blažené ticho v noci ozvučil.

3. den putování

Neplánuji příliš. Dnes dokonce nevím, kde bude můj nocleh, mám více možností. Ráno mě mladý manažer, který očekává příjezd malých fotbalistů na soustředění, s ochotou připravuje kafe, pro poutníky zdarma. Putování opět začíná stoupáním. Jablka z cestu lemujících stromů, které míjím, přichází vhod. Na závěr stoupání se přede mnou otevírá náhorní plošina, krásný prostor s čistým nebem nad hlavou. Tři lípy obepínají sloupový kříž sv. Jana a lavička je tak lákavá, že ji nemůžu nechat osamělou. Na chvíli usedám a vstřebávám toto objetí přírody. Po čikungu se vydávám pěšinou lemující z jedné strany les a z druhé kukuřičné pole. Srnky mě občas překvapí, stejně jako táhlý šustivý zvuk v travinách. Ozývá se mi palec na chodidle, na nějakou chvíli nořím svou nohu do Jizerky, je příjemně ledová a tato koupel na bolest zabírá, tuto proceduru cestou opakuji několikrát. Voda na pití dochází a obce, kterými procházím nemají žádný hostinec. Prosím tedy jednu paní, která mě sleduje z okna o vodu, naznačuji tedy pantomimou, kdy ji ukazuji prázdnou láhev. A milá starší paní mi otevírá a vypráví svůj příběh vody, jak si zbudovaly přívod z pramene a vděčí této vodě i mnozí další, kteří se na něj napojili. Bylo hezké jí naslouchat. Procházím vesnicí BUDA, nejde nedosadit si tam ještě jedno předposlední písmenko, hádejte jaké?:).  Zprava cesty mě provází výhled na Ještěd a zleva na zříceninu Trosky. Před Mnichovým Hradištěm se monumentálně tyčí pískovcové stěny Drábské světničky. Čeká mě po delší době první větší městečko Mnichovo Hradiště. Dokupuji zásoby s nadšením ve zdravé výživě a obcházím náměstí. Zaujala mě moderní architektura budovy s velkými prosklenými okny s uvnitř míhajícími se lidmi nesoucími si tácky s jídlem, že by jídelna? Vcházím dovnitř, hlad se hlásí, ale jsem vyvedena z omylu.  Dnes se slavnostně zahajuje otevření komunitního centra a já se tak záhy octla na rautu pořádaném starostou. Přesto mi ochotně nabízí výborné zeleninové jídlo s tofu, jako by na mě čekalo, dokonce vegetariánské.  Své gurmánské hody zakončuji v malé kavárničce v zapadlé ulici. Dobíjím mobil, a přitom si užívám doušků lahodné kávy. Při placení majitel sám dodává, jako by mě znal, že je to kafe bez chemie, a tak mi ještě více pohladilo mé chuťové buňky. Rozhoduji se po takovém posilnění pokračovat dál přes pivovarský klášter až na koňskou farmu Ptýrov, kde jsem si našla ubytování. Žene mě to z města ven. Tedy víceméně pomalým tempem. Nemám kam spěchat a v nohách mám už 30 km. Farma je nedaleko za městem. Předtím mě však ještě čeká malé osvěžení. Nahlížím do skalních útrob kláštera, kde kamenné klenby tvoří fascinující prostor pivovaru. Malé pivo v závěru putování se ve mně vskutku rychle ztrácí. Na farmě jsem velmi příjemně uvítána a na závěr dnešního dne se kochám představením mladé ženy, která hravě zachází s koněm a skáče přes překážky, krásná podívaná.  

4. den putování

Nohy bolí, ale po chvíli se opět rozejdou. Dnešní cesta je převážně rovinatá. Vnímám, že mám kopce raději, ale každý úsek putování má svůj význam. Vzpomínám při chůzi po asfaltce na sáhodlouhé rovinaté úseky na caminu ve Španělsku. Asfaltku vystřídá krajina obdobná Litovelskému Pomoraví. Kopíruji řeku Jizeru. V malém městečku chci navštívit kostel. Opět uzavřen, ale bezprostředně u něj je fara. Rozhoduji se zazvonit na zvonek. To byl impuls k rozhovoru, o který jsem si tímto rozhodnutím, aniž bych tušila, doslova řekla. Ve dveřích se objevil kněz, který mi ochotně kostel otevírá, v 10 hodin má mši. Ptá se odkud přicházím a co dělám, zjevně s upřímným zájmem. Když mu s důvěrou odpovídám, že se věnuji józe a nejsem křesťanka, ale jistou víru mám, jeho reakce mě upřímně vyvedla z míry. Dokonce postrádala slušnost. Své pocity z následného rozhovoru jsem si zapsala na okraj svého deníku jen pro sebe, byly silné a poučné. Nasměrovaly mě, jak důležité je pěstovat neustále hlubokou vnitřní pokoru a skromnost, pochopení pro druhé a nezištnou pomoc, nevychloubat se a ctít každého.  Na mši v 10 hodin nikdo nepřišel. Pokračuji cestou dále do cíle mé pouti Mladé Boleslavi přemítajíc, jak pestré jsou naše cesty a co je na nich to nejpodstatnější.  Vyjma tohoto zvláštního setkání, jsem potkávala krásné bytosti, ochotné, vstřícné, nápomocné, přátelské. Jsem ráda, že to byla právě většina, která mi jasně dala najevo, jak se lidé mají vzájemně rádi. Jako například průvodčí vlakové soupravy Arriva při cestě směrem do Kolína, která mi dala několik hrstí sušenek na cestu, prostě asi tušila, že jsem děsně sušenková a cestu mi také neúčtovali, protože zrovna nefungovala tiskárna, tak všem cestujícím, kteří nemohli koupit jízdenku poskytli bezplatnou jízdu. Ušla jsem jen část Žitavské pouti, přibližně 80 km. Přinesla však mému tělu i duši ozdravující pocit. Takové obyčejné putování odněkud někam přináší velké dary, krásné zážitky a výzvy, dotýkám se trávy, objímám stromy, naslouchám řeči přírody a cítím její doteky a vím, že i když kráčím bez spolupoutníka, sama nejsem.

Přeji vám blahodárné putování, ať už míříte do své práce, na vrchol hory, na nákup, za svým blízkým nebo jen tak, bez cíle, užívejte si ji a nechte ji promlouvat.

Janka

https://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2020/10/IMG_20200901_091032.jpghttps://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2020/10/IMG_20200901_091032-150x150.jpgcvČlánky Aneb  step by step po Žitavské pouti Manžel Dušan je typ poustevníka, já duchem poutníka. A občas se samozřejmě rádi sejdeme a podřídíme jeden druhému. Letošní léto zdálo se mi poněkud neobyčejné ve své obyčejnosti. Neměla jsem žádné plány, a přesto se mi dny v tom neplánovacím režimu jevily něčím výjimečné. Že...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy