Předmluva:

Chtěla jsem si odpočinout od všech těch hrbolů na cestě, který přinesl tento rok, a proto píšu, píšu o změně, která mě učinila šťastnou a možná i trochu jinou😊

Tak tedy do pohádky……

Vesničanka

Vždy jsem si přála ke svým padesátinám zažít něco mimořádně krásného.  A skutečně se tak stalo, sice se zpožděním pár měsíců. Od léta, kdy své narozeniny slavím, přešel ještě podzim, ale zima mi nadělila nový domov. A to doslova, protože jsme s manželem našli vysněný domeček, který jsme po třech letech hledání a čekání konečně objevili. Vlastně to byla chata v nedaleké vísce od Olomouce. Při první návštěvě jsme nezaváhali, naše oči se za slunečného mrazivého dne na terase domu potkaly a téměř společně jsme realitní makléřce odpověděli „ano“. Bylo to tak jasné a čisté ano, jako kdysi pod kaštanem v Čechách pod Kosířem, kdy jsme si slíbili, že budeme při sobě v dobrém i zlém. A tak jsme se zaslíbili novému místu pro náš domov. Je důležité vás seznámit s tím, že jsem docela spontánní typ, samozřejmě to byla vážná věc, ale přenádherný výhled a prostor byly tím nejdůležitějším, co mě v té chvíli přesvědčilo, a to mi stačilo.  Manželovi zase, že dům je po stavební stránce v pořádku. Do té doby jsem žila celé půlstoletí ve městě. Pohodlný pronájem, žádné dojíždění, veškeré služby, obchod po ruce a také mnoho přátel. Vděčím těmto letům.  Město Olomouc je mému srdci tak blízké, že ještě teď, téměř po třech letech změny častokrát na dotaz odpovídám, že jsem z Olomouce, je to tak zakořeněný pocit. Někdo se stěhuje mnohokrát za život a do mnohem více odlehlých a vzdálených míst, má můj obdiv, který nese přizpůsobivost.

A jak to bylo dál? Mluví se o různých transformacích. No, a já se začala transformovat na vesničanku. Po pravdě, ještě teď si tak zcela nepřipadám, a kdyby mě někdo ještě před deseti lety přesvědčoval ať se přestěhuji na vesnici, tuším, že by neuspěl, mírně řečeno. Ještě z dětství jsem měla zažité, že vesničanky chodí v zástěrách a s šátkem na hlavě. Dnes víme, že tomu tak není a možná se naopak život na vesnici stává „modernějším“? Nevím, a hlavně nerozlišuji, protože obě varianty jsou příjemné a každá má své přednosti. Rozhodli jsme se nemít auto a vskutku, půlhodinová pohodlná jízda autobusem skýtá řadu výhod. Například možnost se soustředit na dech, dospat nedospanou noc, učit se angličtinu, pozorovat z okna jakou změnu při cestě objevím, pobavit se s místními a prohodit pár slov s řidičem. Někdy máme s manželem pocit, že autobus je vypraven jen pro nás. Často se vracíme z města jen sami, nebo  s pár cestujícími. Řidiče známe již téměř osobně a zdravíme se, což se ve městě nestávalo a moc se mi to líbí, dokonce nám občas zastaví i přímo před domem. Poprvé se tak stalo, když jsme měli batohy plné nákupu z města. A řidič nám sám od sebe zastavil, asi si dříve v tom malém počtu všiml, kde bydlíme. Od té doby, nejen když je vánice, mlha jako mlíko nebo prší jako z konve😊, často vyběhneme z autobusu přímo do naší branky.

 Je moc příjemné čekat na autobus a současně se setkat s místními obyvateli na zastávce, vždy se dozvím mnoho zajímavého, co se děje, například, že každé úterý a čtvrtek tu jezdí „auto – pekařství“. Než tu otevřeli v tomto roce obchod se smíšeným zbožím, obchod tu nebyl. Ale i teď velmi rádi využíváme nákupu dobrého chleba z prodejny „na kolečkách“. V období „roušek“ je to příjemná příležitost se vzájemně potkat, společensky pobavit a přitom nakoupit. A skoro si připadám jako v Indii, protože prodejna nejezdí zdaleka na minutu přesně, prostě se vydáte na procházku a pak čekáte, mezitím si můžete popovídat a dostat třeba nabídku cibulovin na zahrádku. 

Na návsi stojí krásná statná lípa a u ní posezení, často s vázou květin na stole.  S manželem jsme se tak seznámili s velmi příjemnými manželi, kteří tu žijí léta a kteří o toto místo pečují. Tento starší pár byl jedním z prvních, které jsme tu poznali. Mají slepice, takže chodíme k nim pro vajíčka a také pro pálenku. Nakupuji i pro své přátele, vždy musím ochutnat, takže si tento nákup plánuji vždy až po lekci jógy.  Sedět pod mohutnou lípou pokládají za léčivé a vůbec se nedivím. Je to jako v pohádce, už jen posadit hastrmana k rybníčku, který je jen pár metrů vzdálený.  Jednou mě milá paní zachránila, protože jsem šla s odpadky na náves, kde jsou kontejnery na tříděný odpad a manžel odjel omylem i s mýma klíčema do Centra vitality. No, já vyběhla jen v teplákách a tílku. Začalo pršet, tak jsem zaklepala na milou paní a ta mi umožnila zavolat manželovi. Právě pekla opravdu pohádkové koláče pro dětský den v místním hostinci. Tak jsem musela, a ráda, ochutnat. Od té doby jsem už dostala spousty receptů, rad do kuchyně a cibulovin na zahrádku. 

Říkává se, že když se takto z města nastěhujete do vesnice, že vás místní nemusí tolik přijmout. A já mám dojem, že je tomu naopak. V den voleb jsme se s manželem vypravili do místnosti v turistické ubytovně, kde zasedala komise. Vidět háčkující komisařky a familiární náladu samozřejmě za dodržení všech patřičných formalit, bylo milým zážitkem. A uvolněná atmosféra se ještě více prohloubila, když se zjistilo, že vedu jógu, tak se všechny ženy shodly na tom, že v místnosti nad hospodou je prostor, kde bych jógu pro ně mohla vést. Ani nevíte, jak se těším, až ta příležitost nastane, zatím nám není přáno, jelikož se nelze shromažďovat, ale mám radost.

Tři domy nad námi od cesty bydlí jeden statný pán. Žil prý dlouho v Praze, a pak se vrátil zpět. Je myslivec a zná toho spousty o místní zvěři. Vysadil tento rok krásný sad.  Věnuje se včelaření.  Od té doby chodím pro med jen k němu. Když jsme u něj byli s manželem, nepustil nás bez ochutnávky medoviny, byla tak dobrá, že jsme se celou cestu domů jen smáli a smáli. Má jisté zdravotní potíže, přesto je vidět, jak ho práce, kterou dělá podpírá a ozdravuje.

Máme skvělé sousedy. Zbožňuji, když prohodíme přes plot pár slov, někdy je jich více, a já se musím zdvořile odtrhávat od rozhovoru, abych nespálila oběd.  Občas nad námi proletí vojenská helikoptéra. Soused má syna vojáka – letce, tímto své rodiče pozdraví, a já se jen tak tak držela, aby neproletěl skrze naši střechu, jak byl nízko. Objevuji další a další sousedy v blízkém okolí či vesnicích, které znám z dřívějších let. Jsou to báječná setkání. Tak třeba jeden statný muž štípal dřevo na zimu, když jsem šla kolem, je to pár domů odtud pod lesem. Zdvořile prohazujeme pár slov, když se jej závěrem zeptám na jméno a zjistím, že se jedná o úžasného diskžokeje z období mé puberty, kdy jsem v úterý navštěvovala jeho diskotéku, pokud jsem usmlouvala své rodiče. Už se těším na návštěvu. Začátkem roku si koupila chatu asi 200 m od nás velmi blízká kamarádka, vlastně jsem ji o prodeji řekla a mám tu teď báječné blízké přátele hned „za bukem“, a vzájemně si pomáháme. V obci, pod kterou spadáme projíždí autobus kolem domu, kde bývá často zaparkováno mnoho aut, vypadá to na automechanika. Vzpomněla jsem si, že tu má bydlet kamarádka se kterou jsme se velmi často navštěvovaly, když byli naše děti malé. Troufla jsem si jednou zazvonit na zvonek na velkých vratech onoho domu. Její manžel byl řidič kamionu, tak mě to jakýmsi instinktem přivedlo sem. A správně. Měli jsme ohromnou radost ze setkání. Cestu domů na kole jsem tedy v půli mohla přerušit u kafíčka na zápraží s mými dávnými a vlastně stálými přáteli.

Žít na domečku je prostě jiné. Topíme dřevem a já celou zimu vděčím za oheň, který tolik hřeje a zároveň uklidňuje. Ráda skládám polínka a přecházím ze zmrzlého „venku“ do teplého „dovnitř“. Pozoruji ráda život ohně, který vylaďuje chladivé dny do rovnováhy. No, a světe div se, otužuji se. Sice pomalu, ale už tolik neremcám jako první rok. Zahrada je ohromný zdroj potravy, radosti i práce.  Měli jsme to štěstí, že byla velmi vzrostlá, takže jsme ještě i druhým rokem objevovali nové a nové rostliny, které tu předchozí majitelé opravdu s láskou pěstovali. Nezbývalo mi než se smířit s velkými mravenci a užovkami. Také černo černou tmou, která mě někdy vyprovází z domu a zase vítá. Čelovka v kabelce nesmí chybět. Zato hvězdná obloha způsobí i to, že zakopnu cestou domů když mám hlavu „zabořenou ve hvězdách“.  Léto bez sběru bylinek do košíku už si ani nedovedu představit a svého muže v zaprášených montérkách se sekyrkou, kladivem či zadumaným výrazem, jak to či ono vylepšit, opravit, zbourat nebo natřít, už také ne😊.

A v čem se cítím jiná? Jsem nasátá přírodou ještě více než tomu bylo v předchozích letech a jsem za to velmi vděčná. Imponují mě místní lidé, které jsem dosud potkala, jejich příběhy a jakási krásná obyčejnost. Roční období pociťuji tak nějak zřetelněji na těle i na duši. Ráno můžu vyběhnout na zahradu a projít se v rose nebo ve sněhu. Pokud to počasí dovolí, cvičit pod širým nebem za zpěvu ptáků je učiněná pohádka. Vděčím nekonečnému tvoření.

Přeji vám hezké neobyčejně obyčejné prožitky v novém roce, ať vymalují úsměv na tváři, radost ve vašich srdcích a přesvědčí vás, že se nikde neztrácí, i když se toho může kolem měnit spousty. Zároveň vám přeji záměry, ve kterých není pochybnost.

S láskou

Janka

https://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2020/12/IMG_20191005_113501-1024x768.jpghttps://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2020/12/IMG_20191005_113501-150x150.jpgcvČlánkyUncategorizedPředmluva: Chtěla jsem si odpočinout od všech těch hrbolů na cestě, který přinesl tento rok, a proto píšu, píšu o změně, která mě učinila šťastnou a možná i trochu jinou😊 Tak tedy do pohádky…… Vesničanka Vždy jsem si přála ke svým padesátinám zažít něco mimořádně krásného.  A skutečně se tak stalo, sice se zpožděním...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy