Z meditačního polštářkuŽasla jsem, když jsem viděla na obrázcích mnichy v meditační pozici. Bylo to pro mě doslova neuchopitelné, nedosažitelné, provázené pocitem obdivu, pokory, zvědavosti a také vědomí, že tato činnost či spíše nečinnost je určena jen pro vybrané. Upřednostňovala jsem pohyb, akci, prožitky.  Sedět v nehybnosti mi připadalo neuvěřitelně nudné. Odrazovalo mě to, ale zároveň i něčím tajemným a mystickým přitahovalo.

Jóga mi pomohla otevřít dveře do této „třinácté komnaty“. Vlastně kamarádka, kterou jsem na józe potkala. Věnuje se buddhistickým meditacím. Její povídání a vlastní zkušenosti mě přesvědčily, že meditace může do života vnést mnoho pozitivního. A k józe přece meditace patří. Tak teď už nezbývá než usednout na meditační polštářek a napodobit mnicha z obrázku.

Není to tak snadné. I když sednout si do meditačního sedu nebyl takový problém. Ten přišel, když jsem v něm chtěla více než 10 minut vydržet. I přesto, že jsem cvičila jógu několik let, mi pozice v nehybnosti přinášela fyzické nepohodlí a napětí. Díky cvičení tajči jsem věděla, že takzvané plody úsilí se sklízejí někdy až po několika letech.  A u meditace jsem se přesvědčila obzvláště, jak důležité je být trpělivý, vytrvalý, nevzdávat se, mít vůli a nebýt líný. Tuším, že rok jsem se ráno co ráno setkávala se svým polštářkem a odcházela z něj otrávená, nespokojená, rozlámaná.  Žádný klid, žádné samádhí, jaké jsem četla ve tvářích mnichů.

Rok prolomil bariéru fyzickou a teď přišla na řadu bariéra mnohem větší, a tím byla má mysl.  Co si s ní počít? Co si vlastně o své mysli myslet? A jak tedy nemyslet? A jde to vůbec nemyslet? Setkala jsem se na doporučení kamarádky s českou buddhistickou mniškou Bhikkhuní Visuddhi, která mě svým postojem k meditaci i životu velmi jemně a živě ovlivnila. Pomohla mi v praxi ke změně a já se cítila méně svázaná. Meditace se tak stala příjemnou záležitostí života a počala otevírat dveře do hlubin nitra, a to je věřte mi, velké dobrodružství. Také mě výrazně ovlivnil Eckhart Tholle – ne přímo osobně, ale skrze video rozpravy a knihy. Uvědomila jsem si, že svou mysl prostě nevymažu a že je mou součástí, jen se potřebuji naučit na ni nahlížet jinak než dosud. Přečetla jsem spousty pěkných knih o meditaci, ale jedno je jisté, čtení je krásné, ale zkušenost je jasná.

Přečtěte si také rozhovor s českou buddhistickou mniškou Bhikkhuní Visuddhi.

Meditace mi dnes přináší více pochopení a poznávání sama sebe, dává mi možnost vejít s důvěrou do sféry, kde nemusím nic vymýšlet, kde nemusím nic plánovat a můžu pustit vše, co mě spojuje se světem, přitom se však ohlídat svou bdělostí a držet se tak zvaně i nohama na zemi a neplout jen v oblacích.  No, neužijte si to. To vše mi následně přináší více klidu a jistoty. Samozřejmě se neodpoutám vždy zcela od svých myšlenek, ale vím, že už nemusí ovládat ony mne, mohu být jen jejich divákem. A jistě mi uvěříte, že je to pěkný kolotoč, někdy zábava až k žasnutí. Jako když si představíte skluzavku. Sedíte nahoře a ejhle necháte se jejím sklonem stáhnout dolů, je to rozkošný pocit, ale co kdybyste se nenechali stáhnout dolů, tak jako se udrželi od své myšlenky s odstupem. Možná to nebude tak strhující, ale ovládne vás klid, na všechny vzruchy budete jen nahlížet a ne do nich padat spontánně a neovladatelně. Sedíte nad skluzavkou a máte přehled, co se děje dolů pod vámi.

Není tomu zcela každé ráno, jsou výjimky, kdy se z různých důvodů má ranní meditace přenese na jinou dobu nebo nekoná vůbec. Když však svůj ranní rituál vykonám, cítím teď radost a těším se z něj, někdy se mi nechce ani skončit, takže zpracovávám svou překážku – touhu. Po několika letech se tedy z ranní meditace (dhjána) stala praxe, která je pro mě stejně příjemná jako fyzické cvičení jógy (ásana). Říká se, že meditovat můžete i během dne. Nemusíte mít svůj meditační polštářek, svůj oltářík a místo, na které usedáte. Je naopak skvělé, když se z naší mysli i během dne vytratí to, co ještě není, a to co už bylo, pak nastává to, co je – přítomnost, není touha, strach, lpění, nenávist, nevědomost….Aaach, kéž bych to dokázala uchovat trvale. Ale život je cesta a já se na ni učím, objevuji, pozoruji a také vybírám, co je pro mě prospěšné a co ne. Vidím, že v jednoduchosti je skutečná krása a síla, také v neočekávání.  Nepotřebujete v tuto chvíli vůbec nic. Ani meditační polštářek, stačí si sednout na židli, na kládu, na koberec a vnímat to kouzlo zastavení a neodehrávání se někde jinde, dokonalé zastaveníčko se sebou. Po ničem netoužit, nechtít objevit něco záhadného. Dokonce nepotřebujete naprosto tiché místo. Jela jsem na dovolenou. Přiznávám, že natěšená na horský čistý vzduch a oázu ticha, mimo rušné silnice. A v horském svahu, přímo vedle našeho penzionu se sešly tři bagry a rámusily, aby připravily vhodný terén pro nově vznikající penzion. Vstala jsem ráno a sedla si. Nechala jsem ten vnějšek být, cítila plně, že klid vyrůstá ze mě. Děkuji Ctihodné mnišce za zkušenost, když jsme se kdysi sešli i s přáteli na společnou meditaci a celou tu dlouhou dobu venku sekali trávu. Hluk byl zřetelný a nám bylo řečeno, že je to skvělé pro praxi, jedinečná příležitost, za kterou můžeme být vděčni, protože dává možnost vnímat růst odporu – rezistence v nás nebo přijetí toho, co je, a prohlubování vlastního vnitřního klidu.

A ať už to nazýváme meditací, či ranním sezením, rituálem nebo jen tak bytím může být motivací pro toto „nicnedělání“ i vyjádření manžela, že jste klidnější a vyrovnanější a je báječné, že to tak je.

Nejsem učitelka meditace, jsem žákyní, která jí s oblibou naslouchá.

A na závěr vám přeji, ať nacházíte svou vlastní jedinečnou cestu do krajiny klidu.

Janka

https://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2016/09/1.jpghttps://www.centrumvitality.com/wp-content/uploads/2016/09/1-150x150.jpgJana KvapilováČlánkyNový článekmeditaceŽasla jsem, když jsem viděla na obrázcích mnichy v meditační pozici. Bylo to pro mě doslova neuchopitelné, nedosažitelné, provázené pocitem obdivu, pokory, zvědavosti a také vědomí, že tato činnost či spíše nečinnost je určena jen pro vybrané. Upřednostňovala jsem pohyb, akci, prožitky.  Sedět v nehybnosti mi připadalo neuvěřitelně nudné. Odrazovalo mě...Jógové studio v Olomouci⎟cvičení a kurzy