Náš den společného putování s jógovým večerním a ranním zastavením nadešel. Po celý předešlý den pršelo natolik, že jsem předpovědi téměř nevěřila, ale jak už to po většinu našich víkendových setkání bývá, počasí nám přálo výtečně. Ani kapka deště, provázel nás jen příjemný podzimní nádech prostoupený sluncem Čekám před brankou domu, aby mě vyzvedl taxi a přiblížil mě na hlavní nádraží, kde má náš jógový tým sraz. Bydlím v malé vísce s omezenou městskou dopravou zejména během víkendu. Máme již svého téměř rodinného taxikáře, vždy spolehlivého. Tentokrát však nezvykle nepřijíždí o 5 minut dříve, počkám tedy na domluvený čas, ale ani ten nezafungoval. Ke svému údivu jsem klidná, navzdory tomu, že vlak nepočká a má účast by byla opravdu na místě. Musím jednat. Času není příliš. Jediná možnost, která mi, jak se říká, „cvrnkla pod nos“ ,byla požádat manžela, ať se utíká podívat, ještěže začal běhat, a to velmi dobře, zda má náš blízký kamarád auto tady nahoře u domu. Věděli jsme, že jel autobusem předešlý den dolů. Máme klíče pro případ „nouze“ od jeho auta. Je to velký dar a možnost takto moci auto sdílet. Štěstí bylo, že neparkoval v Olomouci a auto bylo k dispozici. A to byl jediný zádrhel našeho putování. Veškerá doprava klapala jako hodinky, včetně předání yogamatek paní majitelce penzionu, která byla tak hodná a převzala je v Bystřici pod Hostýnem. Pět minut na to muselo stačit při přestupu z vlaku na bus, a my tak měli o něco lehčí batohy.
Hostýn. Jak ráda tu pod širokými schody opět zase stojím a mohu společně s dalšími spolupoutnicemi sdílet toto mariánské poutní místo, které bylo v roce 2018 vyhlášeno národní kulturní památkou. Milým překvapením bylo, že právě tento den se konala františkánská pouť. Vešly jsme v tichu do baziliky a připojily se k ostatním, kteří naslouchali kázání. Ke svatému Františkovi mám opravdu hluboké napojení, protože v Itálii mám otevřenou poutní cestu via di Francesco z La Verny do Assisi a odtud do Říma, zbývá mi přibližně ještě jeden putovní týden. Jak symbolické. Kázání nás všechny oslovilo, jen chvíli jsme setrvaly, ale jako bychom přišly ve správný čas na správné místo. Kazatelův hlas vycházel ze srdce, příjemný, hřejivý, chápající, rezonoval s životem. „Jak nechtít být dokonalý, nechtít umět všechno anebo uskutečnit něco mimořádného, ale z maličkostí se těšit a svůj „dům“ vystavět na pevných základech, aby i bouře, která se občas přežene, nepodlomila jeho základy, méně si stěžovat a drobností potěšit druhé, třeba jen úsměvem, vlídným slovem, nasloucháním“. A právě to se dělo během těchto dvou dnů. Jsem vděčná, že jsme se sešly v tak krásném kolektivu, měly na sebe dostatek prostoru, mohly se vzájemně obohatit o spousty zkušeností, naslouchat sobě a vidět, že každý z nás zažíváme jiné situace, ale zároveň vyžadující stejný přístup, mnohdy přijetí, odevzdání nebo dostatek vůle či odvahy. Krátké osvěžení v místní kavárně bylo příjemným zahájením našeho putování. Koutkem oka jsem v kavárničce pozorovala velmi důvěrný rozhovor kamarádky s milou paní. Poté jsem se jí ptala odkud se znají a ona mi odpověděla, že se seznámily právě teď. Jak otevřená srdce plna důvěry v druhého člověka můžou zpříjemnit den tzv. pouhým rozhovorem. Poutní místo zaplavené krásnou energií jsme opustily a dál nás těšilo kráčet přírodou s malebnými výhledy daleko široko, nečekaně rozkvetlými loukami poseté fialovými ocúny. Doslova koberce těchto něžných kvítků objímaly naši duši. Nikam jsme nespěchaly. Naše trasa končila v malebné obci Brusné. Společná příležitost uzavřít tento den cvičením a následný takto zahájit vždy účinky ještě posílí. K těmto lekcím se k nám přidávají dvě místní ženy, obě lektorky jógy, z nichž jednu znám z našich víkendových setkání řadu let. A světe div se, paní majitelka penzionu u trnkové babičky ji vítá s údivem, že se rovněž znají, jelikož kamarádka od ní kupovala dům. Vždy mě to propojení ještě překvapí. Doslova rodinné přivítání majitelů, sympatických manželů a povídání o penzionu, rodinné chaloupce, ovečce i babičce a tradici vaření povidel navazuje pocit velmi pohodového zázemí. Mnohé z nás si druhého dne tak do batohu přidávají jednu sklenici povidel.
Večeři jsme si vychutnaly v Brusence, bývalém Panském mlýně, jehož zmínky se vážou až ke 14. století. Velmi citlivá rekonstrukce připomíná období našich prababiček a jídlo je vskutku jako na „panském“.
Propojit setkání s přírodou a cvičením je pro mě vždy tak trochu výzvou, aby všechno „klapalo“, zároveň však přináší takové chvíle velké obohacení. Většinou jsou účastnice ženy a právě toto sdílení, kdy si můžeme s důvěrou předat to zažité je pro mě velkou odměnou.
Díky vám všem nadšenkyním pro putování i jógu.
Janka