Asissi 2015

Veď mě, cesto má

Kam? Kdy? S Kým? Proč?
Pod ochranou sv. Františka do Assisi, kdy všechno bují k životu, s tím, kdo mi je nejblíž – sama se sebou, bezdůvodně, pro každý okamžik.
I takto může začít malý úsek životní cesty. Zpomalení. Odněkud někam. Pustit se jistot však úplně nedokážu. Mám přibližně určená místa, kde budu spát. Kamarádka mi byla velmi nápomocna při jejich vyhledání a současně mě velmi povzbuzovala. Je Italka a ví, že Italové jsou přátelští, tak tomu i bylo. Nesmírnou oporou v mých zádech je manželovo přesvědčení, které vyjadřuje vždy před každou mou poutí slovy: „Ty to chceš a potřebuješ uskutečnit a také to zvládneš.“. A já pak vím, ano, ano, toto je má cesta, jak zní v mantře, kterou mi na mé putování zazpívala kamarádka:

Ajo, ajo – Cesta, cesta
Ajo mire – Toto je má cesta
Kini lawa´o – Kdo jsem?
Ajo, ajo – Cesta, cesta

Nekonečno otázek. Jaké je to zemřít? Co bude? Osamění? Mé touhy? Hledání. Čekání. Chtění. Objetí přírody. Svoboda. Pod touto slupkou stále něčeho se skrývá nechtění, odevzdání, přítomnost, blaženost. Jemné doteky paprsků slunce, lehký vánek, zpěv ptáků, kapky deště, ticho přírody, krok za krokem. Ne, nemám v hlavě prázdno. Ale zpomalením a pod tíhou batohu a kopce přichází větší klid. Vše se zpomaluje, i mysl. Celý den já s „já“. Vnitřní řeč a pak slzy, slzy, jejíž zrod neumím pojmenovat, pouhá přítomnost v lůně přírody je vyvolává. Samotnou mě překvapuje ta spontánnost, ta její hloubka, nesmírnost štěstí, jen tak. Slova tohoto psaní už odebírají danému okamžiku to jeho kouzlo. V Bibli je psáno, že Bůh stvořil svět a viděl, že svět je dobrý. To vidíte, když se díváte na svět bez myšlení.

Klášter na úpatí skály v La Verně byl výchozím místem. Posvátné místo, jehož součástí jsou spletité chodby, malé kapličky, poustevna sv. Františka ve skále. Vše je protkáno pavučinou klidu. Setkání s prvními poutníky. Slabá znalost jazyka není žádnou překážkou, společenství poutníků je laskavé, chápající, tolerantní a ochotné pomoci. Nezapomenutelná jsou tato setkání, kdy společně večeříme a snídáme, pokaždé jiná „rodina“, vždy však přátelská. Jako bychom se už znali dávno, a to, že nerozumím všemu může být i výhodou. Má mysl není tolik zatížena tématy konverzace a mám tak možnost mnohem intenzivněji vnímat lidi skrze srdce a ne hlavou.

Průběh každého dne po devět dnů putování byl téměř stejný. Časně vstávám, cvičím, snídám, jdu, večeřím a spím. Pod slovem „jdu“ se skrývá často hodně sebezapření. Podnikla jsem určité přípravy na cestu. Vybavila se mapami, zjistila, jak asi budou jednotlivé etapy dlouhé, kde spát. Jisté představy a informace byly. Jen samotná cesta však přináší pravdu. A právě teď už je zkreslená minulostí – vzpomínkami a slovy. Často nekončící výstup s batohem v horách byl překvapením, že to nebude až tak fyzicky snadné jako putování do Santiaga. Tady kopce, tam byl výzvou zase stálý déšť. O to větší příležitost být si blíž, nazírat na sebe a někdy i vskutku zírat, co se tam někde skrývá. Krása kolem je vykoupená tíhou nejen batohu, ale i kilometry v horách.

Fyzická únava má jednu velkou přednost, vyprazdňuje celkem spolehlivě mysl, pokud je opravdu zátěž citelná. Bující zeleň, vůně, klid. Cesta vede převážně po celý den přírodou, v prvních dnech nemíjím žádné vesnice, města. Jen při odchodu ráno a večer při příchodu. První den mého putování jsem nešla sama, ale s Italem Luigim, kterého jsem potkala v La Verně. Je v penzi a tak jako mnozí ostatní svůj čas naplňuje občas putováním. Až napotřetí nacházíme správný směr z kláštera. Jsem ráda, že své putování zahajuji ve společnosti dalšího poutníka – pellegrina, prolamuji tak zbytky obav. Vždy mě hospitalare – ubytovatelé vřele vítají. Střechu nad hlavou nacházím v kamenných domech v přírodě – agroturismo, vesničkách, nebo za zdmi klášterů či v domácích penzionech. Jednu takovou noc sdílím ve společné ubytovně – dormitory se dvěma hlasitě se projevujícímí (chrrrr..) spolupoutníky. Je možnost jít spát do obývací místnosti, uléhám na sofa a vzápětí ke mně přichází William, který mi nabízí s přátelským pousmáním špunty do uší.

Splnila jsem si své osobní přání. Čtyři dny své cesty jsem kráčela sama se sebou. Poté jsem už vždy průběh dne s někým sdílela. Pátý den jsem vyšla z úchvatného domu, kde jsem našla srdečné přijetí, a večer naplněný setkáním s Antoniem a Elgou – italským mladým párem, se kterými jsem povečeřela. Okolní vinice, svěží zeleň a výborná snídaně navodily harmonii pro krásné ráno a vstup do dne, ve kterém jsem měla pocítit strach a zažít zkoušku této poutě.

Jin a jang. Černý a bílý. V tomto případě velký pes. Tedy dva a nikde nikdo. Náhle proti mně kráčí, pomalu, bez varování. Svým jasným štěkotem brání své teritorium, které je asi právě tam, kde jsem i já. Neúprosný štěkot. „Klid, klid, neměj strach, jdi pořád dál“, snažím se uchlácholit v této nečekané situaci. Myšlenka je jedna věc, pocit druhá. Tím byla obava. Nepustí mě jen tak, ani nevím, který prvně, ale obemknou mě a skočí. Cítím bolest na stehnu pravé nohy pod kyčlí. Stále jdu, jdu, nezastavuji, neohlížím se, snažím se projít skrze psy. Zůstávají někde za mnou a já doufajíce, že mě nebudou následovat.

Vyvolávám svým vnitřním alarmem veškerou mírumilovnost, kterou jsem v té chvíli schopna. To jediné se snažím mít ve svém těle i duši. I to se stává. Stará paní na blízké farmě mě ošetřuje. Pomalu tento zážitek vstřebávám. Průvodce uvádí: „pozor na toulavé psy“, ale jak si dát pozor? V té změti veškerých pocitů mě uspokojuje skutečnost, že můžu jít, nemám velký úraz ani bolest. A mým andělem strážným je nejen sv. František, ale i manžel, který mi po telefonu vkládá do mého nalomeného nadšení oporu, sílu, jistotu a ubezpečení, že je již všechno v pořádku. Dal mi opět kuráž. A ta byla třeba. Doma jsem se dozvěděla, že si tak jistý tím, že to zvládnu, nebyl, ale v daný okamžik mi předal opět víru. A ta byla třeba, neboť tento den byl hodně dlouhý. Asi jsem vše potřebovala vyjít, proto jsem zvolila pokračovat ještě dál za městečko Citta di Castello, které jsem míjela a původně zde chtěla spát. Cestou nikoho nepotkávám, až v pozdním večeru přicházím k osamělému domu na kopci, šťastná a unavená. Záhy se tu shledávám s dalšími čtyřmi poutníky z Itálie. Rozjitřují můj náročný den u společné velmi chutné večeře, kterou nám připravili domácí.

Nelze být na vlně stále nahoře, přijde okamžik, kdy se zhoupneme dolů a dostat se opět vzhůru, vyšvihnout se, můžeme rychle, nebo také pozvolna. Teď….teď…..teď, každé teď je v jiný okamžik, nic nesetrvává, a to je znamením jít dál. Od tohoto dne jsem již nešla sama. Sdílela jsem cestu střídavě s poutníky, cítila jsem příjemnou podporu, která přišla ve správný čas.

Na poutích zažívám pocit, že svět může být tak přátelský, neexistují hranice mezi lidmi. Tolik národností se tu potkává a jsme tak stejní. Odpadá veškeré napětí na místech, kde lidé jen tak jsou, ať už je to o čase dovolených, při chvílích rekreačního sportu, relaxaci. Je to proto, že zpomalíme? V tu chvíli neprahneme po úspěchu, máme prostor se naladit i na druhé?

Cestu sdílím s Williamem, který mi kdysi na začátku nabídl špunty do uší. Čas se mi na poutích zdá velmi relativní, vždy mi přijde, že den je mnohem delší než běžně. William mi také věnoval píšťalku, když jsem mu vyprávěla svou psí historku. Jako v pohádce. „Až budeš potřebovat, zapískej“, pomoc Ti přijde. Psí příběh pokračuje. Ano. Další setkání má odvrátit mé právě nabyté psí strachy. Tentokrát však díky strážným andělům na ně nejsem sama. William se rozhodl jít stejnou variantou cesty jako já, přes hory. Brázdíme nádhernou krajinou, když mi William klidným hlasem přikazuje, abych se neohlížela. Splňuji jeho příkaz s vědomím, že není vše v pohodě. Následují nás dva psi, v blízkosti žádná vesnice, dům. Jeden vlčák a druhý nějaká smíšená rasa. Neštěkají, jen nás stále dokola obcházejí, nebo lemují cestu podél v křoví.

Zaplavuje mě vlna strachu. Dává mi do rukou jednu svou trekovou hůl, a stále ujišťuje, že je vše v pořádku, ať jsem klidná, snaží se mě různě zabavit, což se daří jen na mém povrchu. Něco mi vypráví, ale já nevím téměř, co. Občas se jeden ze psů objeví přímo proti nám, druhý zezadu. Naštěstí jen následují naše kroky. William přechází vždy na stranu, kde se objeví pes, dělá mi takový malý štít, má totiž správný pocit, že si přeji v tuto chvíli být úplně jinde. Přesto v nitru vděčím něčemu, někomu, že nejsem sama. Strach začíná pozvolna stékat. „No problem pellegrina“, uklidňuje mě s nesmírnou trpělivostí a pochopením William. Namísto strachu začíná postupně nastupovat lítost, lítost nad psy, jelikož nemají pána. Zaháníme je asi po hodině společné cesty. Znovu a znovu se k nám připojují, než to vzdají úplně. Poté se William pasuje na rytíře – cavaliera, jelikož má velký podíl na mé záchraně.

Další živé setkání nás čekalo na druhý den. Symbolizovalo obrazy sv. Františka. Pocity volnosti a bytí v přítomnosti jsou na cestě blízké. V malebné panenské krajině proti nám kráčí dva holoubci, jdou proti nám, jsou asi tři metry vzdáleni. Zastavíme. Jeden je bílý a druhý černošedý, jak symbolické. Žádná slova. Setkání s něčím, co nelze slovy vyjádřit. Obchází nás a pokračují. Zažíváme pocit mírumilovného objetí, které symbolicky holoubci přináší. Slzy z očí kanou, slzy z našich srdcí. Nelze hned pokračovat. Ticho, které otevírá dveře harmonii.

Ve dvou se to lépe táhne. Přesvědčuji se o tom na pouti i v partnerském životě, toto je má cesta. A proč jsem se tedy rozhodla jít sama? Jestliže se někdo ptá, tak proto, že se občas potřebuji vytrhnout z pohodlí běžného života doma, vítám spontánnost – jít tam a dělat to, co zrovna cítím. Objevuji zde vnitřní sílu, oporu v sobě a nelpění, více se poznávám. Není samozřejmě třeba za tímto poznáním vždy cestovat příliš daleko nebo jít poutní cestu. Je to možné kdykoliv, když jsem sama, v přírodě, ve městě, při cvičení, meditaci. Svůj hlasitý úžas nad divy světa tak tlumím a vnitřní svět převáží ten vnější. Mé vnitřní zprávy jsou však také nesmírně dobrodružné, jen vyžadují upřímnost a také určité nasazení, abych se v nich neztratila, je to o práci vyžadující větší vytrvalost než mnohé kopce.

První pohled na Assisi, které bylo ještě několik kilometrů vzdálené byl nezapomenutelný, cítila jsem v tom pohledu něhu, lásku a dojetí. Vnímala jsem vděčnost, že jsem cestu zvládla, nejen k sobě, ale ke všem poutníkům, které jsem potkala, k Williamovi, který mi velmi pomohl, k rodině vzdálené mnoha kilometrů, přesto tak blízké, tak jako k přátelům. „S vámi sdílím svou životní cestu a vděčím za setkání“.
Slavnostní přijetí v katedrále v Assisi přínáší jemné a příjemné pohlazení, zvláštní vnitřní naladění. Městečko je plné lidí, slaví se svátek práce, přesto cítím klid a nepopsatelnou energii, která přibližuje poslání sv. Františka. Stále mi v uších zní jeho slova modlitby:

Měním nenávist v lásku
Křivdu v odpuštění
Pochybnost ve víru
Smutek v radost
Zoufalství v naději
Tmu ve světlo
Ať mohu spíše těšit než být těšen
Ať mohu spíše chápat než být chápán
Více milovat než být milován
Neboť dáváním dostáváme
Odpouštěním se nám odpouští
A umíráním se rodíme pro věčný život

Být jako strom, květina, kámen, voda,
Nemyslet, přestat myslet,
Nic nechtít tak nebo jinak
Naprosto se vzdát přítomnosti
Přestat vše komentovat
Nechat se důvěřivě unášet světlem volnosti, klidu