Připomíná vám to něco?
Chodíte do svého oblíbeného jógového centra, na svoji oblíbenou lekci, máte oblíbenou lektorku nebo lektora a občas byste se jich na něco zeptali?
Je to snad pocit, že nechcete vypadat zvědavě, nebo máte dojem, že by na vás neměli čas, nebo vám to nedovolí obyčejný strach, se nezeptáte vůbec na nic…
Ráda to tady a teď udělám za vás a o rozhovory se v průběhu příštích měsíců s vámi podělím.
Je jen na vás, zda si k tomu zapálíte voňavou svíčku, dáte si šálek oblíbeného čaje nebo kávy, zachumláte se pod hřejivý pléd a jednoduše si to užijete 😊
Zvu vás tedy do zákulisí lektora Dušana Kvapila.
Proč taichi? Čím tě zaujalo, že jsi vydržel doteď?
Vůbec jsem nevěděl, o čem to je, byla to zvědavost. Do cvičení mě přivedl švagrův švagr Marcel Adamec a po roce si udělal cvičitelák a založil vlastní klub taichi, kam jsem se přesunul. Na toto období si vzpomenu, když někdo hledá kurz podle toho, kdy má volno v týdnu. My byli nadšení, že vůbec něco existuje a čas si podle toho přizpůsobili. Pravda, spíš jsme měli spoustu času. Ale Jiřinka Vepřeková zařídila, že mě taichi baví doteď.
V Číně existuje pravidlo, že pokud chceš něco vyzkoušet, dělej to v kuse 100 dní po sobě, bez vynechání. Pak zjistíš, jak to na tebe působí nebo o čem to je. Po jedné lekci čehokoli maximálně zjistíš, jestli ti sedne lektor/učitel.
Vzpomeneš si na svou první lekci? Jaká byla?
Na první lekci ne, ale první ročník ano. Pod vedením olomoucké cvičitelky Jiřiny Vepřekové v roce 1997. Já si to nepamatuji, mám to napsané. Mimochodem Jiřinka stále učí a to byla v té tobě v důchodu. V kurzu byli účastníci velkého věkového rozpětí a část lidí cvičení nestíhala mentálně/paměťově. Za rok jsme se nebyli schopni naučit ani krátkou sestavu, protože jsme pořád opakovali. Ta sestava se v Praze učila na dvou víkendových seminářích.
Jak nejraději trávíš čas, když zrovna necvičíš, nevzděláváš se…?
Baví mě dělat rukama, třeba vymalovat pokoj, udělat poličku, teď jsem třeba dal dohromady originální kuchyňskou linku (provizorní), jen tak z toho, co zbylo po stěhování (a letech hromadění).
Pak cokoliv v přírodě, túra, zahrádka nebo jen večerní procházka.
A v neposlední řadě nicnedělání. To mám od mala a jsem v tom docela dobrej.
V čem ti taichi pomáhá v běžném životě?
Změnilo mi život. Ne nijak dramaticky, ale plíživě, že jsem si toho všiml s odstupem, nebo když slyším o potížích ostatních. Změnila se mi chůze, nebo když jdeme na túru, tak je to sice dřina, ale cítím jen celkovou únavu, stehna nebolí. Ukázkové je to u chronických bolestí, na které si kdekdo stěžuje – také mě občas něco zabolí, ale odejde to. Přičítám to cvičení.
To samé s psychikou, najednou si všimneš, že jsi klidnější (možná proto, že dvacet minut trvá zacvičit sestavu a ty to musíš ustát, vlastně uchodit).
Jaké období právě teď prožíváš?
Změnu. Padesát let jsem bydlel ve městě s jeho pohodlím, a teď jsme se přestěhovali na vesnici, a docela malou. Ale jako dítě jsem často na vesnici jezdil za babičkou (my říkáme za stařenkou J), tak je to pro mě návrat. Zatím nám to připadá jako krásný sen, časem možná i uvěříme, že už tu vlastně jsme.
Taková perlička – nejčastější dotaz našich kamarádů je, jak budeme dojíždět, když nemáme auto. Takže autobusem, jako když jsem jezdil ke stařence.
Čeho nejvíce si vážíš obecně u lidí, kteří chodí na tvoje lekce?
Bez ohledu, jak jim to jde, že u toho vydrželi. Taichi pochází z Číny a tam je známý pojem kung-fu, věnuješ mnoho času a úsilí nějaké činnosti, a po dlouhé době můžeš dosáhnout čehokoliv.
A taky, když se dokážou bavit s ostatními. To pak vznikne super společenství, kam je radost se vracet.
Takže výkon až na třetím místě.
Jak se vlastně ty díváš na život, svět?
Tak jako asi u každého, se můj světonázor vyvíjel s každou přečtenou knihou. Moje jasné přesvědčení pak „rozbil“ Rupert Spira, který dává takové otázky, že ti nezůstane kámen na kameni. Hodně se to blíží východním filozofiím, ale je to více pro moderního člověka.
Asi jsem ti vůbec neodpověděl, ale je to spíše na posezení u čaje (a ne jedno). Kvantovou fyziku ti taky v jednom odstavci nikdo nevysvětlí. V každém případě na tréninku jsem úplně normální smrtelník. A jak říkal kdysi Werich, že: „život stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk prožil“, s tím souhlasím.
O čem nejčastěji přemýšlíš?
Nejčastěji úplně o všem, na co se pomyslet dá, takové ty každodennosti.
Ale když přijdou takové ty myšlenkové smyčky, tak mě někdy napadne: Kde se ty myšlenky pořád berou (a čí vlastně jsou)? Život s myšlenkami je někdy v pohodě, jindy zas až tak ne, občas je to děsivé. A jsou záchvěvy, kdy myšlenky nejsou (jak nám říkala paní učitelka na základce: „už zase čučíš do blba?“) a je klid.
Prozradíš, který dárek tě zaručeně potěší?
Nehmotný. A z těch hmotných alespoň jedlý. Tak nějak, vždy po nějaké době prahnu po zenovém způsobu života, tedy obklopen co nejméně věcmi. A to bývá vždy, když už se ty věci nahromadí natolik, že nepomůže ani přestěhování (se). Velkou měrou se na tom podílí právě dárky. V tomto jsem rebel a dárky, až na výjimky, nedávám. Nechci lidem způsobovat trauma z přemíry věcí kolem nich.
Jaké životní motto je ti nejblíž?
Mít dost sil věci uskutečnit, pokud to jde. A mít dost sil věci nechat být, pokud to nejde jinak.
Děkuji za rozhovor a milé setkání.
Jitka Šínová
… z mého vnitřního zákulisí…
Když jsem vloni dostala nabídku dělat tyto rozhovory, Dušan byl jeden z mála (vlastně jediný), který se tak trochu „zdráhal myšlence“ být tzv. vyzpovídán. Jsem vděčná, že čas s námi dělá divy a někdy i my sami sebe překonáváme a že Dušan s rozhovorem po roce souhlasil. Někdy stačí jiný pohled na věc a všechno se otočí…
A protože jsem tušila, že mi tento rozhovor „neprojde jen tak“, ve finále Dušan položil otázku mně.
Otázka pro redaktorku: „Proč deset otázek“?
Zajímavá otázka😊Protože číslo „10“ mně přijde takové harmonické… jako je v čínské filozofii Jin a Jang. Jednička je štíhlá a nula si dovolila být tlustá…, ale dohromady se doplňují a tvoří krásný pár. Tak jako dva odlišní lidé ve vztahu. Už ve fyzice nás učili, že protiklady se přitahují.
Inspirace na závěr… Pokud vám při meditaci letí hlavou mraky myšlenek, zkuste takové hezké nicnedělání – „čučet do blba“ a uvidíte ten božský klid.
Přeji vám hřejivý podzim plný barev, bláznivých radostí, setkání a zážitků.
Jitka
Redaktorka Jitka Šínová
Pracuje v nakladatelství a více jak 10 let se věnuje józe, která se stala přirozenou součástí jejího života.
Ve volném čase medituje, cestuje, čte, píše články, je kreativní a jednou by se ráda vrátila k oblíbenému malování.
Baví ji pečení muffinů, se zájmem si s ní popovídáte nejen o vaření, ale o všech životních situacích, v kavárně nebo u dobrého piva.
Má ráda módu, kterou ale bere s nadčasovou lehkostí a zůstává vždy sama sebou.
Je věčnou optimistkou, se smyslem pro humor a její celoživotní motto je: v jednoduchosti je krása.
Za všech okolností se na ni můžete spolehnout a nejčastěji ji zastihnete s upřímným úsměvem od ucha k uchu.