Nevzpomenu si, kde jsem tuto poučku četla/slyšela, ale občas ji lidem na lekcích jógy připomenu. Často, když přijdete na hodinu jógy, dozvíte se, že máte poslouchat své tělo a vnímat ho. Hm, to je sice pěkné, ale jak na to, a co to znamená? Lektorka po vás chce klik, tak uděláte klik. „Lze sice jít i přes kolena, ale přece nepůjdu přes kolena, když všichni jdou normálně, zplna“. V tomhle okamžiku už neposloucháme své tělo, ale lektora, popřípadě kolegu cvičícího vedle na podložce. Vaše mysl nechce dopustit, aby ego utrpělo, proto úporně děláme vše na 110%. O tom však jóga přece není. Přišli jsme na lekci kvůli sobě a stojíme na podložce za sebe. Nebojte se dělat čaturangu přes kolena, nebojte se pokrčit kolena, když jdete do hlubokého předklonu, a už vůbec se nebojte si odpočinout, když na sobě cítíte, že to je už moc. Vnímání těla chápu jako souznění s ním, místo abych s ním bojovala a nutila ho do „preclíků“, raději zvolím variantu, která je mi aktuálně příjemná. Ukazatelem toho, že bychom pozici měli zmírnit je především dech. Jakmile se zrychlí, je to signál, že tady je aktuální hranice. Dalším ukazatelem je bolest. Jakmile ucítíme palčivou, akutní a řezavou bolest, pozici opouštíme. Někdy prostě jen mohu pocítit únavu a to znamená, že tělo nechce. Proč ho nutit? Na podložku si mohu stoupnout přece zase zítra. Sama jsem si prošla procesem „hrocení“ (možná mě ještě úplně neopustil ) a myslím si, že se nevyplatí. Po lekci se máme cítit příjemně, odpočatě a nabitě. Pokud tomu tak není, neposlouchali jsme své tělo.
Jóga není disciplína, která by měla vítěze. Vítěz je každý, kdo pochopí, že tělo nám bylo dáno jen jedno a je naší povinností se o něj starat tak, aby nám sloužilo co nejdéle. Pak nám v něm bude fajn a i naší hlavě bude fajn.
Namasté!
Veronika Marešová