aneb co mi došlo, když je všechno vzhůru nohama
Nechce se mi z postele. Jeden den vyskočím, druhý den se z ní tahám, jeden den je hlava svěží jako jarní květina a druhý den těžká a plná myšlenek jako medicinbal. Záhy však vím, že to něco líného ve mně prolomí procházka zahradou. Bosé nohy bořím do sněhu, jekotem už tento ranní akt neprovázím, přece jen volím raději výdech pusou, aby se blízcí sousedi nelekli. První dny jsem však vcházela do dveří s velmi originálním zvukovým doprovodem. O tom by mohl manžel vyprávět. Neřekla bych to do sebe, ale je to tak, a je to báječné. Přidala jsem i sněhové pohlazení horní poloviny těla, hned za dveřmi, není odtud vidět k žádným sousedům. A nevěřila bych dříve, že je to vskutku pohlazení, příjemné a nabíjející. Začínám mít ráda zimu. Synovi jsem k Vánocům věnovala knihu, která pojednává o návycích, trochu mě nakopla, takže jeho vánoční dárek mi vlastně byl k užitku. A když už, tak jsem si podsunula i denní přísun angličtiny, jen malou dávku, ale stal se z ní takový pěkný kratičký rámec po snídani. Došlo mi, že návyky, byť jen miniaturní, ve své pravidelnosti vytvoří už velký balík, který může ledacos měnit.
Jsem dnes sama doma, hurááá. Manžel odjel do Vitalky. Já vím, zní to trochu sobecky. Ale když sdílíte jednu místnost, která je zároveň ložnicí, kuchyní, pracovnou a cvičebnou, a to ve šňůře lockdownů, tak jednoho dne se stane to, že vám nic nejde, všechno je špatně, za všechno může ten druhý, mohla bych pokračovat. V jeden okamžik to všechno přebublá a zjistíte, že za tím vším se skrývá jen pouho-pouhá potřeba být na chvíli doma sama. A tak mi došlo, že upřímný rozhovor s partnerem, vyslovení svého přání, pomůže vyřešit pocit, kdy už jsem sama sobě protivná, natož druhému. V tomto případě jsme se velmi otevřeně a dokonce i s humorem domluvili na tom, že je dobré, když občas někdo z nás prostě na chvíli z domu jak se říká „vypadne“.
Ticho promlouvá, sedím a nic nedělám, naslouchám zvukům, dechu, myšlenkám. Všechno těžké, nečisté, obtěžující a stále dotírající klesá dolů, jak výstižná je metafora, „naše mysl se podobá hrnku kalné vody. Čím déle ho držíte v klidu, tím více bláta se usadí na dně a voda se vyčistí“. Má mysl je klidná a po chvíli zbývá NIC a v tom uvědomění, že když je nic, tak nemám co ztratit, uaau, naopak můžu jen svůj život obohacovat. Ano, rochnila bych se v tom stavu, ale život není o tom, jen sedět, tak se odpoutávám, ale s pocitem jakési vnitřní spokojenosti, že kolem té blahodárné prázdnoty se odehrává spousty krásného, tíživého, ale zase to jen klesne dolů ke dnu, aby zůstalo jen to, co zůstat ani nemůže, protože je to slovy nic. Došlo mi, jak takové krátké chvíle v klidu, a také péče o tělo, třeba v proudu jógových pozic, podtrženo procházkou v přírodě a objevováním nových míst, jsou nesmírným lékem, který si můžu dopřávat, samozřejmě obzvláště v této době, ale vlastně po celý život, a nic nestojí.
Došlo mi, že jsme s manželem obklopení tak širokým kruhem přátel, že mi to ještě teď ani zcela nedochází. Je to nesmírně silný prožitek, který nám byl během roku dán. Prožitek přátelství. Octli jsme se v situaci, kterou jsme z důvodu opatření vlády, nemohli ovlivnit. Nejistota, zejména finanční nás zaplavila jako vlna, skrze kterou není příliš vidět na hladinu. A v tuto chvíli, kdy se v tom všem téměř topíte, přicházely jedna za druhou, nepřetržitě z různých směrů pomocné ruky, aby vás stále držely nad hladinou. Učila jsem se přijímat, slzy dojetí mnohdy vyjádřily to, co slova neumí. Pokud jsem zažívala zpočátku bezmoc, tak tu převálcovala vděčnost. Jsem ohromena. Jak to nejlépe vyjádřit, opravdu nevím, snad jen stále opakovaným „děkuji“. Děkuji za příležitost být obklopena v životě tolika krásnými ochotnými a nápomocnými lidmi. Děkuji, že prožitek opravdového přátelství vstoupil do mého života, je to ničím nenahraditelné.
Došlo mi, že toho k životu nepotřebuji příliš, co se týká materiálních potřeb. Naopak jsem se začala něčeho i zbavovat, třídit, rozdávat. A když jsem zjistila, že by se mi sešla nová bunda, tak záhy mi zavolala kamarádka, která mi přímo „pod nos“ donesla naprosto ohromující kousek v mé vysněné barvě. K tomu jsem nemohla nic dodat, opět jen to prosté slůvko „děkuji“, které snad vystihne vše, co mé nitro prožívá ve své úplnosti. A tak mi také došlo, že když příliš netlačím na pilu, tak nade mnou někdo drží ochrannou ruku a když se jí odevzdám, nemusím se ničeho bát a mnohé co potřebuji, se mi dostane. Stojí to však opravdu hodně vnitřní víry.
Tak jako se tělo octne v pozici svíčky nebo stoje na hlavě, řečeno pohledem člověka, který se někdy setkal s jógou, vzhůru nohama, cítí se úplně jinak, orgány prožívají opak zemské přitažlivosti, pohled na svět je z opačné strany. Možná se některým z vás, jako mně, jeví právě teď, situace jakoby „postavená na hlavu“. Děti nechodí do školy, mnozí zažívají extrémně náročné pracovní vytížení a druzí jako já, nemohou svou práci vykonávat, otázka zdraví je všudypřítomná, jako již dlouho ne, mohla bych pokračovat, ale nejde mi o to jmenovat vše, co je jiné, než bylo. Jak z toho ven? I člověk, který stojí na hlavě, musí zase zpátky nohama na zem. Obojí je užitečné a žádný extrém není vhodný. Stát nohama na zemi je dobré, ale ustrnout na místě a nevidět věci právě z opačného úhlu, může být škoda. A jsem zase u středu, nalezení harmonie. Kolikrát jsem se v tomto „jiném“ období přistihla, jak láteřím, že nemůžu dělat to, co mě baví a zároveň mít svou obživu. Každý nyní prožíváme velmi, velmi odlišnou realitu a řešíme nesporně rozdílné situace, které nám jsou nekompromisně předloženy. Ať už se však stavím do jakékoliv pozice, vždy skončím u přijetí, otevření se, tvoření a spolehnutí se na sebe, a díky lásce, i manžela. Tedy jednat tak, jak v tuto chvíli můžu, hledat cestu, kterou se vydat, otevřít mysl novým možnostem a opřít se o své přátele a rodinu a možná se i trochu povznést, jak můžete vidět na jedné z fotek z jógového treku. Došlo mi, jak důležité je, se nevzdat.
A abych se v tom utvrdila, tak jedna příhoda na závěr. Před dvěma dny jsem se domluvila s kamarádkou, lektorkou jógy Centra vitality na dámskou jízdu, prostě restart, změnit prostředí Bylo vlhko, mlhavě a zataženo. Přesto jsme prožily nezapomenutelný den. Jely jsme autem. Můžu vám dát tip na krásné místo, jedná se o Venušinu sopku. Útočiště pro jarní či letní noc můžete najít v jeskyni pod převisem kráteru, který je zbarven do červeno hněda, tak jako okolní půda. Už vesnice Mezina, odkud můžete vyjít po modré turistické značce je sama o sobě pohádková, krásné velké opravené statky a umístění tak nějak bokem všeho kolotoče světa dodávají tomuto místu mírumilovnou pohádkovou atmosféru, navzdory soptící sopce, naposledy přibližně před 1,9 miliony let. V okolí se nachází další sopky Uhlířský Vrch a Velký Roudný. Už se těším na další toulky. S kamarádkou pokračujeme do Andělské hory, odkud jsme se rozhodly pro výšlap na Anenský vrch – Annaberg, poutní místo, kde se nachází kostel sv. Anny. Výstup křížovou cestou jsme se rozhodly projít v tichosti, každá se svou vnitřní modlitbou. Mystickou atmosféru podtrhuje mlhovina, ze které vystupují věže bílého kostela v ústí aleje, která cestu lemuje. Do setmění zbývá už jen malá chvíle, proto se rozhodujeme pro sestup sjezdovkou, která leží ladem, a tak se rozhodneme ji trochu oživit, netušíc, co pro nás chystá. Přesto, že lyžaři mají stále červenou, sjezdovka se udržuje. Pár kroků a sedíme na zadku, což se nám zprvu líbí. Ledový povrch se však nezapře a náhle mi nedovoluje se zastavit. Nabírám rychlost. Ta se začne vymykat kontrole. Když už mám pocit, že se stáčím hlavou dolů, netušíc skrze mlhu, kam se řítím, kamarádka zavelí, ať si co nejvíce lehnu. Pak náhle sebe zabrzdím uprostřed svahu a uvítám opojnou nehybnost. Kamarádce se podařilo ještě včas ubrzdit a poodejít na okraj svahu. Bylo příjemné tu nechtěnou spontánnost zkrotit, ale stále jsem se nacházela jako placka uprostřed sjezdovky. Prostor pode mnou i kolem pokrývala ledová krusta, ideální tak pro bobové sáňkaře. Kamarádka z kraje sjezdovky natáhla ruku. Začala jsem se plazit po centimetrech s notnou dávkou pomalosti, trpělivosti a klidu. Věděla jsem, že prudký pohyb by ve vteřině mé tělo opět svedl, kdo ví kam. Kamarádka mě velmi motivovala. Být tam sama, tak nevím. Věděla jsem, že se chci udržet v klidu a v naprosté jistotě, že to zvládnu. Přítomnost nedovolila přemýšlet, za což jsem moc ráda. A tak díky třecí ploše těla a klidu nás obou jsem se k ní doslova doplazila. A tak mi došlo, že absolutní zklidnění, trpělivost, neunáhlenost a přátelství jsou nepostradatelnými pomocníky na jakékoliv cestě, kdy musíme něco překonat.
A nemohu opominout, že dětský smích a role babičky rozhání všechny chmury jako vítr mraky na obloze a prolévá nitro tím nejčistším nápojem pro šťastné bytí.
Těším se na vaše příběhy😊
Janka