Před několika týdny jsem den za dnem přemítala o poutní cestě, caminu do Santiaga. Kdesi v mlhovině jsem cítila, že už je opět čas vyjít, znovu cítit to lehké šimrání, které je zároveň voláním kráčet den po dni krajinou, městy, přírodou, potkávat ostatní spolupoutníky i místní obyvatele, nechat se vést žlutou šipkou a vnímat ne cíl, nýbrž cestu. Zbožňuji být po celý den venku, nechat se ovívat větrem, sluncem či deštěm a navečer uchozená ulehnout třeba po společné večeři s lidmi z různých koutů světa ve společné „ložnici“.
Ale mé pocity byly jen jakousi změtí toužení, obav, a neustálým přemítáním. Měnila jsem svou volbu camina jako v pomateném filmu, vůbec jsem nevěděla, kterou trasu tentokrát zvolit, a když už jsem jásala, že vím, tak na druhý den ji změnila. Dokonce jsem tento zmatek měla i s volbou zda jít sama nebo se spolupoutnicí. Ty, se kterými jsem mluvila a nabízela jim toto sdílení měly se mnou obrovskou trpělivost, protože pak jsem zase vše zamítla a stála opět zcela na začátku. Prožívala jsem obrovské chtění na několikatýdenní camino v jarním období vyrazit, toužila jsem po prázdnotě a úplné jednoduchosti bytí. V hlavě však byl totální zmatek, žádné kloudné a jisté rozhodnutí, jako tomu bylo u mých předešlých poutí. Manžel už mě bral s rezervou, když jsem vykřikla, „joooo, už vím“, a dělal dobře, protože někdy jen pár hodin na to, jsem mu začala opěvovat zase jinou variantu. Tak rozpolcené pocity jsem dlouho nezažívala. Připadala jsem si, že nestojím na běžné křižovatce, ale na křižovatce aspoň na pátou, a já nevěděla kudy kam, sama sebe jsem tím začala deptat a vyvádět z rovnováhy. Před sebou jsem měla desítky variant a možností. Vábily mě různé země, každá něčím jiným, délky a profily camina, přemítala jsem i nad nespočetnými volbami dopravy, a dokonce jsem i oslovila několik kamarádek. Prostě nepřeberná nabídka.
A já se snažila rozplést to své zamotané klubko v hlavě a ne a ne najít začátek, anebo že by konec? Trvalo mi to více než jeden měsíc.
Nakonec jsem se k mému vlastnímu údivu přece jen rozhodla, zvolila termín, na který už jsem neplánovala své jóga lekce, úspěšně se naladila na camino de norte (severní cesta), rozhodla se jít sama a dopravit se na místo začátku poutě busem a vlakem.
Stop. Tento slastný pocit vítězství nad svým předešlým zmatením jsem neprožívala dlouho. Jak jsem se k němu dlouze prodírala, tak za velmi krátký okamžik se rozpadl. A camino (cesta) nabralo zcela jiný směr, a to ne ve své běžné formě, ne někam ven za hranice všedních dní, jak tomu bývalo, ale zcela jiným směrem, do nitra, k rozmanitosti pocitů. Netušila, jsem kolik toho, byť již v prvních dnech „putování“ v hlubinách svého nitra prožiju. Otevřela se cesta, která v plánech nikoho z nás nikdy nebyla a která se zrodila nespoutaně a nečekaně. Svět zaplavil vír viru a bez jakýchkoliv připrav nás vystavil dané situaci. A tak jsem vykročila, aniž bych musela někam jet, aniž bych musela tahat batoh na zádech, aniž bych potkávala poutníky a poznávala nové krajiny, přesto se toto camino, které jsem nemohla nijak předem nastudovat, a naplánovat v některých atributech podobá těm několika předchozím.
Každý den je, navzdory tomu, že jsem převážně na jednom místě, velmi rozmanitý. Nenesu sice batoh na zádech, ale občas se mi nohy podlamují, když zabřednu do směsice názorů a informací, které se ze světa ve velké míře na nás hrnou. A „batoh“ těžkne. Poutníky nepotkávám, ulice jsou prázdné. Poustevnice však také nejsem. Zůstávám v kontaktu s lidmi. Rozhodla jsem se každý den zavolat jedné bytůstce. Volba je intuitivní, nejde to z mysli. Jako na caminu, každý člověk mi tolik dává, moudré slovo, praktickou radu, hřejivé teplo, nebo motivaci „jít dál“. Tak i po telefonu si předáváme za této situace mnoho nového, co v nás rezonuje. A tak pestrý svět vnímám i teď, když zůstávám doma, tolik povah, tolik názorů, inspirace, vzájemné pomoci, tolik příběhů. Vše se vlní jako cesta. Ze spousty rozhovorů si pár střípků poznamenávám, které utkví v mém nitru.
Střípky z tak trochu jiného camina:
- První co mě samotnou napadlo, právě v souvislosti s mým posledním caminem, které se neuskutečnilo, byla ta nepřebernost možností, které mě nakonec přivedly k tomu, že jsem přebírala, přebírala a nevěděla kudy kam. Možná už bylo dávno dané, že nepojedu, jen jsem si měla uvědomit, jak je přesycenost všeho na překážku. Nejsou to jen cesty, dovolené, ale i doslova přebytek, zbytečnosti, které potlačují krásu jednoduchosti. Podobné teze razí japonský pěstitel Masonobu Fukuoka (kniha „Revoluce jednoho stébla slámy“), který při pěstování plodin používá spíše cesty, co ještě můžeme ubrat při svém konání, aniž bychom dosáhli cíle.
- V jednom hovoru mi kamarádka sdělila, jak se snaží teď upotřebit vše, nevyhazovat z lednice již prošlé potraviny, ale systematičtěji vařit, aby k tomu nedošlo. Souhlasím. Tak třeba, je to možná „prkotina“, ale začínám používat i na toaletě jen jeden čtvereček papíru, jistě rozumíte, měla jsem někdy potřebu namotávat mnohem víc.
- Zjistila jsem, a jistě nejen já, která teď nemůže vydělávat, že lze šetřit a mnohem uváženěji nakupovat. Je spousta věcí, které nejsou nutné. I Země si uleví. A například má návštěvnost kaváren byla upřímně už nadmíru.
- S mnohými jsme se shodly, jak vděčni jsme za náš domov, jak jsme šťastni, že jsme teď se svými blízkými, s rodinou. Syn s rodinkou tráví toto období v zahraničí, nestačili se vrátit, mají sice dobré zázemí, ale cítím, jak rád by byl doma.
- S tím souvisí i to, o čem teď mnozí přemítáme, tíha jež padá na životní prostředí, tak nevyčíslitelné přemísťování se v rámci celého světa přinášelo zemi už jen zoufalý pocit volání po záchraně.
- Psaní mě naplňuje, jsem ráda za tento prostor, zároveň si uvědomuji hluboký vděk za práci, kterou mám, a o tom mnohé mé kamarádky také často hovoří. To co se ztrácí, po tom voláme, a tak co třeba si začít vážit to, co jsme dříve tolik přehlíželi a přišlo nám to tak přirozené.
- Ti, co právě teď zase naopak urputně a oddaně pracují, těm vzdávám hold a nesmírný obdiv.
- Zažívám mnoho dojemných chvil, kdy se nám dostává velké pomoci, jsou to nepopsatelné, nečekané okamžiky Jsem dojatá, když přichází permanentně nabídky jakékoliv pomoci, a nemusí být vždy materiální. Jsem šťastná, že se necítím v tom všem sama. Vnímám velké rodinné sepjetí, i když jsme od sebe vzdáleni, jsme si všichni velkou oporou.
- Kudy se vydat? To, co vzniklo tam venku, otevřelo dveře tam, kde jsem uvnitř a není to místo, kde se schovávám, ale kde objevuji nedozírné možnosti.
- Mnoho mých „spolupoutnic“ v těchto dnech nachází velkou příležitost k meditování, cvičení, praktikování všeho, co se do této doby učili na seminářích, teď v klidu domova. Veškerou inspiraci, kterou pobrali teď lze rozvinout a vykročit sama za sebe, bez lektorů, bez průvodců, ale v propojení s vědomím, božstvím, chcete-li světlem, označení je velmi neuchopitelné. Vytahuji ze „šuplíků“ spousty cvičení, která zůstala dlouho někde zasunutá, mají teď „zelenou“.
- Přesto vděčím občas i za vedení – meditace s mniškou, energetizující a velmi zklidňující meditaci šamana, který je jen pár kopců ode mě, příjemnou lekci jógy s lektorem, kamarádem z Prahy, nebo povzbuzující slova těch, kteří mě dokáží nasměrovat tam, kde je mi dobře, a přitom jsou ve vzdálených zemích. Spousty možností, ale i tady cítím potřebu ubrat, vejít jen k sobě „domů“.
- Zalíbila se mi zpráva od kamarádky, kterou uvádím.
A Kdyby každá sms nebo mail, kterou pošleme, šla k příjemci týden, měli bychom možná více času přemýšlet. Ona současná rychlost je na jednu stranu fascinující, ale na druhou stranu to chce rovnováhu, kterou jsme asi ztratili. Proto máme v této době šanci ji znovu hledat a naučit se ji, alespoň si myslím, že je to jedna z variant, jak chápat to, co se nám teď děje.
- A slova učitele od kterého mám možnost se učit:
Vytvářejme a udržujme v srdcích klid, soucit a nezištnost. Ať situace vypadá dnes jakkoliv, zítřek neznáme, a právě v největší temnotě září světlo nejjasněji. Vždy existuje naděje. Nenechme si ji vzít.
- Jednoho dne jsem sjela dolů do města, vešla jsem do našeho jógového studia, objalo mě krásné ticho, ne smutné ticho, ale blažené. Prostor na mě promluvil: „jsem trpělivý a počkám, nic není neměnné, vše se vyvíjí“. Otisk každého, kdo tudy prošel v průběhu předešlých roků tu zanechal mezi stěnami vyrovnanost s tím, co je. Bylo to tak hmatatelné! Děkuji vám za tuto nevšední procházku jógovými sály beze slov a setkání, která ve mně s naprostou jistotou probudila víru a rozpustila obavy.
Nevím. Když vyslovím toto slovo, tak ještě tápu, jestli mi přináší svobodu nebo pocit nějakého selhání. Ale den za dnem se s ním více sžívám, protože opravdu nevím, kdy budu moci zase pracovat a věnovat se tomu, co mě baví, kdy budu vydělávat, kdy to všechno pomine a budu se moci obejmout s kým chci bez roušky….atd. Můj manžel na rozdíl ode mě není plánovací typ a přece jen má blíže k vědomí prostoru, ve kterém se nic neukazuje a zároveň je v něm úplně všechno. Bytostné zastavení v nevědění mě však v těchto dnech také začíná jistým způsobem naplňovat, protože cítím, že je přede mnou vlastně nepřeberné množství možností a mnohem jasnější bytí bez zátěže plánování, toho, co není reálné.
Paleta příběhů, které si na pouti předáváme, je velmi pestrá. Putování z předchozích dnů mi nastavilo snad ještě bohatší a barevnější příběhy, než kam v mých poutích dokážu dohlédnout. Žasnu nad propastně různorodými prožitky, pocity. Mnozí z nás mají v těchto dnech času více než si mohli představit a naplňují to, co už si dlouho přáli a scházel jen prostor, druzí zase nasazují svou energii a plní poslání, které je více než obdivuhodné. Ať už nás situace „zasadila“ do jakékoliv pozice, mnozí pomáhají, i kdyby jen jednomu člověku, ale celým srdcem.
Můžeme se něčemu bránit, což vyvolá neklid, můžeme situaci přijmout, ponořit se do esence bytí a vytvářet dál svůj příběh, do kterého nenecháme přijít pocit, jež nám ubližuje. Můžeme zažívat obojí, jednou se ponořit dolů, do temných pocitů, pak zase vynořit na světlo a pociťovat mír v sobě. Kéž se koktejl pocitů v toto období tak důkladně promíchá, aby vzešel co nejlahodnější nápoj a provázel nás životem dál a dál…..
Janka