Aneb putování, brazilský šaman a indický učitel na dosah
(z mého deníku)
Chtěla jsem napsat článek, zažít to kouzelné pnutí a tvoření, kdy se slova mění ve vyjádřené pocity a šíří se z mé duše do světa. Pusto a prázdno, je toho tolik uvnitř a přitom nepřichází žádná motivace k tomu si sednout a psát.
Tak si sedávám do meditace. Časně ráno, kdy se ještě ani nerozezní ten omamný sborový zpěv ptáků. Sedím a nic nechci. A jednoho rána se vplíží nečekaně múza, kdy slova plíživě přichází. Proč psát? Protože se chci s vámi podělit o kousek svého nitra, protože vím, že máme hodně společného a když si sama někdy něco přečtu, smutek se vytratí, vůně dálek přivábí nebo se mi chce začít dělat zase něco nového a „zaběhané koleje“ objeví výhybku.
Tento článek nebude o žádné exotické cestě, ani o pouti do Santiaga, kterou mám ve velké oblibě. Bude o tomto létě. O létě, během kterého jsem neodjela na žádnou dovolenou, což je totální zvrat, naprosté vybočení. Navzdory tomu, jsem prožila tolik dobrodružství, naučila jsem se tolik nového a zažila i hodně nezapomenutelných setkání, která léčila.
Tak na vysvětlenou. Zůstala jsem doma, protože jsem změnila svůj domov. Splnil se nám s Dušanem sen. Píšu už z domečku, který se stal našim novým domovem. Z místa, které je obklopené jen zelení a ze kterého je tak neodolatelný výhled, že stále i při psaní šmíruju pohledem z okna. Mé toulavé boty mají pohov, protože tvořím, zabydluji se a veškeré nasazení i nadšení proudí tímto směrem. Na táborový život z mých dětských let bych zapomněla nebýt toho, že nám teď nezbývalo než po dobu několika týdnů fungovat ve velmi provizorním módu, tím myslím i dny bez záchodu a týdny bez sprchy. Díky tomu jsem tak mohla prožít putovní atmosféru.
S kartáčkem na zuby jsem tak několik dní putovala z jedné domácnosti do druhé. Žasla jsem nad možností poutě tady doma. Přiučila jsem se tak u mé švagrové jak vařit povidla, u tchýně zase bramborovým plackám, u přátel jsem mohla usínat s dětskou dlaní v mé a číst nám pohádku, ve Vitalce si jít rovnou ráno zacvičit na oblíbenou jógu k mé kamarádce, jiná mi zase půjčila klíč, ať se skáknu k ní sprchnout, řadu nabídek jsem ještě ani nevyužila, tímto za ně děkuji. A věřte nebo ne, i když jsem se v Olomouci narodila a žila tu až dosud, tak jsem si toto milované město užívala jako o dovolené. Časné ráno jsem v následujících dnech již přijížděla z domečku do města, ulice liduprázdné. Mé kroky mířily do parku do arkádových zahrad, kde jsem si zacvičila, jak nádherné místo! Na lavičce v osamění mezi růžemi a zurčícím vodotryskem snědla snídani a svou vášeň uspokojila v kavárně Bistrá kráva. Po několik dnů jsem tak měla příležitost zahájit den a navázat úžasným setkáním a obohacením se na „poli jógy“ s indickým učitelem Deepem, kterého jsem prvně poznala na kurzech během minulého léta. Jsem vděčna organizátorkám z Yofyzu, které Deepa opět pozvali a umožnili tak těm, kteří se zrovna do Indie nechystají nabídnout velmi kvalitní zkušenosti tohoto charismatického usměvavého učitele přímo tady. V domečku zatím řemeslníci tvořili a já tak mohla staveniště opustit a najít útočiště spojené se setkáním s přáteli a poznatky v jednom. Lůno jógy – Indie – se tak octla v centru našeho města.
A aby toho světa nebylo málo, tak vděk míří i k mému velmi dobrému příteli, který pozval na několik týdnů do své jurty šamana až z Brazílie a jeho nevšední a bohaté znalosti tak rozšířil mezi nás, které šaman ať už z jakéhokoliv důvodu přitáhl. Přiznávám, u mě to byla zvědavost a také ta nikde nekončící touha zkoumání, co mi jeho léčivé šamanské zpěvy mohou sdělit, ovlivnit, změnit. A nebylo toho málo, pomohly vyléčit bolest ucha, navést mě správným směrem a zanechat melodii zpěvu „Ikaró“ tak se tento zpěv nazývá, hluboce zakořeněný v mých uších. Často si jej vyvolávám, ve chvílích kdy potřebuji zklidnit nebo odvézt jakoukoliv bolest. Šaman Lelis je velmi silnou osobností. Vzbuzuje úctu, pokoru a v jeho přítomnosti síla jeho energie proudí celým tělem, stejně jako radost ze života, která z něj vyvěrá. Vzrůstem je malý, duchem je velký. Je až neuvěřitelné, že toto pozvání přijal, prvně letěl, a to až do Evropy.
A mezi tím nejen večery, ale i chvíle v dopravním prostředku anebo na lavičce v parku provázela kniha. A tak jsem obkroužila mnohé země s paní Milfaitovou, která cestovala a zároveň svým uměním ve vaření marmelád obšťastňovala řadu národností. A díky ní mám ve sklepě pár sklenek borůvkové a ostružinové. A taky díky Tobě, Jaruško, protože ve dvou se lépe trhá. Prožila jsem „rok“ jedné české rodinky na Bali, prostě všechno jde, když se chce, jak popisuje v knize paní Nohejlová. „Černobílý svět“ mi vnukl chuť psát a také se zamyslet nad tím, jak krásně se tu v Česku mám. „Muž jménem Ove“ zase přesvědčení, že pocit beznaděje a zoufalství se vždy může změnit v něco velmi krásného, láskyplného a nadějného a na závěr jsem se nechala unášet čtivým příběhem Jonathana, který rezonuje s tím, jakou cestou je fajn se vydat, aby se nám se sebou hezky žilo. A název knihy je „Den, kdy jsem se naučil žít“.
No, prostě jsem měsíc knihy přesunula na dva prázdninové měsíce knihy.
Možná v tom, co jsem napsala nevidíte nic nevšedního. Nešlo mi o to, napsat něco, co vyvolá úžas, ale podělit se o prožitek léta – navzdory tomu, jak ráda cestuji – který nevyžadoval nedohlednou vzdálenost k tomu, aby ve mně nezanechal ten lahodný pocit jedinečnosti ve své kráse a věřte, ne vždy to bylo „růžové“. Přišly okamžiky, kdy jako na pouti, tělo i cosi uvnitř zesláblo a jen vůle pomohla dojít. To proto, abychom si to „růžové“ mohli vždy pořádně vychutnat.
Přeji vám krásné cesty v jakémkoliv ročním období, do jakéhokoliv místa, byť jen třeba za roh ulice. A rozloučím se slovy Deepa, který vléval do našich srdcí tu nejdůležitější mantru, jež zněla „oslavujte život“.
Janka