To nejde nenapsat. A tak jsem tu opět s vámi. Když příběh rozezvučí srdce, zůstává, navždy. Co jej tak hluboce zasáhlo, že se mu chtělo zpívat, vám teď povyprávím.
Dámská „klabzubova jedenáctka“ (pamatujete na povinnou školní četbu😊? Takový hezký počet nás byl) se octla v horách na pohádkové chatě ve výšce naší Sněžky v oblasti údolí Navis nedaleko Innsbrucku. Téměř před rokem jsem toto místo navštívila a psala vám o něm. A stejný yoga retreat jsem si přála zorganizovat i pro pár přátel, příznivkyň jógy a horských túr tady z Česka. Nadšení vzniklo, když jsem se vrátila. V takových chvílích jsem schopna se pustit do čehokoliv. Pravý okamžik pro oslovení nesmírně přátelského mladého páru, majitelů horské chaty, zároveň jedinečných kuchařů, recepčních, uklízečů, tvůrců neodolatelných originálních nápadů a úsměvem oplývajících v kteroukoliv denní dobu. S velkou trpělivostí odpovídali obratem na každý můj dotaz mailem.
Zároveň bylo nezbytné se obrátit na horského průvodce, kterého jsem měla možnost také osobně poznat a zažít při horském treku. Naprostá důvěra v jeho znalosti a rozvážné jednání, včetně sympatií byly směrodatné. Akce se rozjela. Samozřejmě se během přibývajících měsíců začne počáteční nadšení měnit v nezbytné organizační kroky a jemně lechtivý pocit, který vzbuzuje otázku: „A měla jsem se do toho pouštět?“ Ano měla. Často si tak odpovídám, ale tomu procesu před, ještě neumím tolik vzdorovat. Nápad, nadšení a plány se rodí v jeden okamžik. Máte v sobě ten hnací motor, přesvědčení, že dokážete skálou hýbnout. Jenomže ten stav netrvá pořád, pak přichází fáze dovézt je k uskutečnění a pocit zodpovědnosti. Vděčím jakési vnitřní síle, která mě „dokope“ to nadšení zhmotnit. Mimochodem, všichni ji v sobě máme, jen si pro ni šáhnout, určitě to znáte.
Spojení jógy a vysokohorské turistiky mě přitahuje. Jsem v horách, jen jsem, a ony mi přináší své dary, pocit respektu, pokory, trpělivosti, úcty, krásy, moudrosti, přátelství a jistě vás napadnou další přívlastky, které zároveň vnímáme i v praxi jógy, jak úžasný soulad.
V loňském roce jsem byla na tomto místě koncem září, pro náš pobyt jsem zvolila přelom srpna a září, doufajíce, že teplé počasí setrvá. Hory se však neptají a neřídí podle kalendáře, jsou své a nabízí se ve všech podobách. Příjezd byl slunečný. Večer cvičíme pod širým nebem, kolem masivy hor, zelené údolí a ten vzduch, prostě neodolatelný. Druhý, třetí, čtvrtý den deštivo, mlhavo a čisté nebe dá o sobě vědět jen na okamžik, a to jen jako okénko, abychom věděly, že za mraky stále je.
Po domluvě s horským průvodcem dva horské treky odkládáme o den později, doufajíce, že se počasí vyřádí a bude líp. Nic se nezměnilo, přesto zcela jasné stanovisko Floriana – horského průvodce, nás nenechává na pochybách, že bychom snad měly zůstat v chatě. Jsem překvapena až mile zaskočena z kuráže všech účastnic navzdory tomu co je na obloze. V průběhu dne se asi v půli cesty, kdy déšť opět zesílil, rozhodujeme, že na plánovaný vrchol nepůjdeme, nikdo z nás nemá takové ambice, že bez vrcholu se nedá vrátit domů. Jsem za to vděčná, kdysi jsem děsně trpěla, když jsem na horách nedosáhla svého vrcholového cíle. A dnes? Přece jen, cesta je to podstatnější. A že jsme si ji užily. Věřte nebo ne, tak úžasné naladění, nadšení, obdivné výkřiky a stále se usmívající se švitořící „horalky“ byla radost vedle sebe mít. Mlha – nemlha, déšť – nedéšť, nic takového neovlivnilo to, abychom nenašly každou chvíli něco, co v nás vyvolalo pocit naprosté spokojenosti. Mezi námi se rodilo krásné silné pouto. Během chůze jsem střípky zaslechla, i sama byla účastnicí důvěrných rozhovorů, vzájemného naslouchání i vzácných rad. Mezitím jsme „zobali“ brusinky, jejichž červeň všude kolem nás lákavě vábila, dělily se o další pochutiny z baťůžku, a hlavně o nepopsatelně krásnou náladu. Bytostně jsem si uvědomila, jak přijetí ne zrovna ideálně vyhlížející situace, může zvrátit zdánlivě ponuře vyhlížející den. Od jediné účastnice nezazněla žádná výtka. Kolikrát jsem slyšela povzdechy dovolenkářů u moře, když slunce zašlo za mraky a teplota klesla o pár stupňů. Tady jsem vnímala i radost z deště, mlhy, toho, co máme. Jsem hluboce vděčná za tento zážitek. Byl prodchnutý přijetím, nevzdychaly jsme nad tím, co není, byly jsme vděčni za společné setkání právě teď a na tomto místě, při józe, při chůzi horskou krajinou, u nesmírně chutné a bohaté snídaně i večeře nebo třeba pod noční oblohou při horké koupeli.
Příroda se nám odměnila. Jako by tušila, že jsme sem přišly cvičit jógu a chtěla nám přinést aspoň střípek z indické atmosféry. Krávy nás neustále obklopovaly, nebyly za ohradou, ale cestou mezi námi. Byly tak přítulné, hladivé, jen promluvit, posvátně se nesly. A další nezapomenutelný zážitek nás čekal vlastně díky tomu, že jsme „pustily“ vrchol. Nebýt toho, nepotkaly bychom na cestě stádo 17 koní. A to, co následovalo žádná z nás včetně Flo (našeho průvodce) nezapomeneme. Navazujeme s nimi jemně a vlídně kontakt. Celé stádo je při sobě a jsou velmi klidní. Nechávají se hladit, tak i my ztrácíme zábrany. Velmi laskavě se k sobě přibližujeme. Ticho hor a převalující se mlha přináší do tohoto okamžiku setkání hluboký až mystický prožitek. Vzájemně si říkáme „jsme rádi, že jste tu“. A pak, když se neradi loučíme, nenechávají nás a jdou s námi, ještě notný kus cesty se vplétají mezi nás a my mezi ně. Není třeba slov, když se na sebe mezi holkama podíváme, derou se mi slzy do očí. Přinesli nám dar, sami sebe.
A já si uvědomuji, že je to ten nejkrásnější dar, který jsem z tohoto pobytu mohla dostat, dar, který dáváme jen tím, že s druhým jsme.
Přeji vám krásné cesty, a můžou se odehrávat přímo „za humny“.
Jana