Okouzlující výhled na kopci nebo zpocené tílko cestou do kopce?
Vznáším se nebo podlamuji v nohách, raduji se nebo trpím, černá nebo bílá? Každý to zažíváme. Do hor si pro to chodím, doma mi to chodí samo. Kopce tu nemají převýšení jen bolest duše je jejich odrazem, stejně jako vrcholy jsou láskyplné okamžiky, sdílení, harmonie, klidu a spokojenosti.
Příroda mě učí. Stále mě k ní něco táhne a vím, že nepřestane. Proč? Protože ji respektuji, protože mi naslouchá a já ji, s pokorou přijímám bolest v nohách. S vděkem vnímám její barvy, vůně, doteky.
A doma? Už ne s tak velkou pokorou přijímám názory, situace či něco co je jinak než by mělo být. Ale co by mělo být? Kdo to určuje? A kde je ten respekt, který nacházím k přírodě, respekt k životu kolem.
Tak vzhůru do kopce ať už v horách nebo ve městě. Že je váš batoh dost těžký? Samé zbytečnosti. V horách vždy jen na lehko, ale uváženě co vzít a co ne. Doma zase nepředjímat situace, oprostit se od představ a dedukcí něčeho co třeba vůbec nenastalo a nenastane, proč takovou zátěž ve své hlavě vláčet stále s sebou. Kolikrát jsem si něco představovala a vše bylo jinak. Tak tedy mysl „do kapsy“ k práci a činnosti, bez ní bych byla „ztracená“, stejně jako v noci v horách bez čelovky. Nemusí však být kapsy přeplněné, pak jen táhnou dolů.
V přírodě dostávám, nic ode mě stromy, kameny, květiny nechtějí. Jen jsou a přináší hluboký klid a mír. Co tak se rozhodnout více dávat a méně chtít i ve městě, sobě navzájem. Není to snadné. Jen jeden den jsem pečlivě zaznamenávala, co vše bych chtěla, aby bylo jinak, než je. Nechtějte vědět, kolikrát jsem se přistihla při tom, že chci a chci a chci, aby nebyla tak dlouhá červená na přechodu, abych ke kávě dostala tmavý a ne bílý cukr, aby už bylo sluníčko, aby se lidé více usmívali, aby v tomto obchodě nabízeli i to, co zrovna potřebuji koupit……Raději to přeruším. Přesto je nakonec cesta dávání přece jen snazší a mnohem bohatší. Nemusí nás nic trápit, protože už neočekáváme, jen dáváme lásku, pochopení, úsměv, podporu. Neshromažďovat, ale dávat. Je to osvobozující.
Zátěž už není tak velká, kráčí se mi lehčeji, občas však svůj batoh zatížím, když zatoužím po sladkých sušenkách a navíc raději ještě „do foroty“. A znovu a znovu se učím to příště udělat jinak. Putuji tak životem, jednou s lehkostí a jednou zase klesám hlouběji, ale jsem vděčná, že už jsem si našla správný směr na rozcestníku, který mi pomáhá k lehkosti a radosti ze života. A věřím, že není poslední. Věřím, že opět dojdu na křižovatku a ta mi ukáže kudy jít na ten „kopec“, který jsem si vyhlídla, nasměruje a poradí co ještě pustit, abych se mohla navždy radovat jen z toho, že jsem.
Přeji vám radost ze života s lehkou myslí
Janka