DUCH CAMINA – Centrum Vitality

květen 2025

„Cestovat znamená nacházet věci, které by tě nikdy nenapadlo hledat“

Nevěřila bych, že budu schopná opět sólo vyrazit na camino
A jóóó, a jóóó!

Ajo ajo             Cesta, cesta
A jo mi re.       Toto je má cesta.
Kini l’awa o?    Co jsme?
Ajo ajo             Cesta cesta

Píseň v jazyce SANGO, Trinidad/

Tento odstavec si ráda občas cestou pěju, věnovala mi jej Katka, co u nás v Centru vitality pořádá léčivé zpívání. Pomáhá přemoci únavu či obavy

Letenku kupuji teprve týden před odjezdem. Není to u mě obvyklé, často plánuji v mnohem větším předstihu. Rozhodnutí podpořila náhoda, kdy jsem se podívala na web Matky Meery a s úžasem zjistila, že má přijet do Prahy. Matka Meera pochází z Indie, je velmi duchovní osobností, podporuje duši beze slov a je pro mě jakýmsi důkazem, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nás tu stále provází a vede. Neváhala jsem a zarezervovala jsem si ihned místo, cítila jsem velké a jasné nutkání za ní přijet. Meditace byla velmi silná, hluboká, srdečná, v prázdnotě bytí s jasnou vizí a přesvědčením na camino odjet. Dodala mi odvahu. Jen tomu otevřít dveře. A které jsem díky setkání s ní otevřela tentokrát? Trochu vzdálené, ale ne zas moc, „Portugal camino“ – svatojakubskou poutní pobřežní cestu z Porta do Santiaga de Compostely, a že vedly do hlubin duše vypovídá pouze a jen vnitřní zážitek, jen těžce přenositelný. Přesto jej poskládám do slov, které nám umožňují alespoň částečně předat část esence našich prožitků.

Má milá neteř mi s koupí letenky a výběrem velmi pomohla, dokonce tak, že ani check-in si nemusím obstarávat, stačí prostě jen dojít na letiště, projít skrze pár přepážek a jupííí za dobrodružstvím. Byla strůjcem nezbytného kroku, oporou v zádech na letišti tam i zpět. Let sám o sobě je pro mě dobrodružstvím, velkou výzvou a překonáním, vděčím i jí za její „nakopnutí“ a neznámému cestujícímu, který mě trpělivě při zpátečním letu bavil, když viděl mé pnutí při startu.

Každý to máme jinak, ale u mě cesta začíná zavřením branky u našeho domu. Předtím zažívám pochyby, tápu, přemlouvám se. Další nezbytné nakopnutí mi dopřává můj manžel. Nenechá mě ustrnout, když ví, že něco chci a brání mi obavy. A teď sedím v autobusu směr Vídeň, poslouchám muziku, kterou jsem si připravila pro mou cestu, naladí mě a podpoří. Při chůzi však hudbu nepoužívám na rozdíl od mnohých poutníků. Některé jsem míjela s údivem, když muzika hlasitě provázela jejich kroky a já se jí snažila uniknout přidáním do kroku. Z okna autobusu pozoruji nádhernou kresbu na nebi. Tvoří ji šipka z letu divokých hus a světe div se, žluté šipky jsou symbolem poutní cesty do Santiaga de Compostely. Takže mám symbolicky odstartováno a požehnáno přímo z nebe. A ne náhodou. Toto camino souvisí velmi s mou maminkou, která zemřela před dvěma roky. A já vnímám jasné souznění, synchronicitu. Maminka mi věnovala velmi krátce před svým „odchodem“ knihu „Úlet civilizované holky“ od české modelky, která tuto poutní cestu uskutečnila a kniha je o jejích prožitcích. Tato poutní cesta mě lákala už dávno, jak maminka tušil, a stala se tak i jistým poselstvím.

Na letišti jsem v dostatečném předstihu, což mi pomáhá k aklimatizaci pro tento způsob dopravy, ne pro mě nejlákavější. Přiznávám, že sklenka výborného vína na letišti ve Vídni u milé servírky ze Slovenska, se kterou se příjemně pobavím, mi výrazně pomohla překonat lehké turbulence. Ale nejen víno, nýbrž motivace je tím, co pomáhá udržet vnitřní klid a vědomí, že obavy v daný moment nic nezmění.

Jsem opět v Portu, po jedenácti letech. Tehdy jsem tu byla s kamarádkou, se kterou jsme šly do Santiaga de Compostely variantu vnitrozemím, lehkost provázela naše kroky. Porto je stále stejné, tepající a osobité, jen můj život za jedenáct let přinesl tolik zkušeností a prožitků, že mám pocit, že tu sice stojí mé „já“, ale o tolik jiné, krásnými i těžšími událostmi daných let, vykřesané. Přišla jsem o rodiče, jsem bohatší o dva nádherné vnuky, přestěhovala jsem se s Dušanem, manželem na venkov a prošla nové kraje i cesty. Důležité je, že mě opět dovedly na toto místo. Cítím nesmírnou vděčnost.

Obavy z orientace v cizím prostředí pozvolna opadávají, vše přichází tak volně. Autobus, kde jednoduše u řidiče pořizuji jízdenku mě dopravil po hodině jízdy do útulného hostelu, v centru města. Volím pokoj pro ženy, kde se setkávám s Němkou, která camino, jež mám před sebou, právě dnes ukončila. Krásný koloběh. Mladá Američanka působí pozitivně a dělí se se mnou o své dojmy z cestování po Evropě. Zároveň se zaujetím poslouchá možnosti o putování svatojakubskou cestou. Večeřím na ulici za zpěvu servírek a jsem tu.

Ráno se těším na typický dezert „de nata“ – košíček plněný naprosto úžasným krémem. A ten si vychutnávám nejen u snídaně, ale cestou opravdu mnohokrát. V katedrále Sé de Porto zahajuji své putování, koupila jsem si tu Credencial – poutní průkaz a kochám se výhledem na řeku Douro a protější břeh, který je typickýdesítkami vinných sklepů v pásu širokém zhruba jeden kilometr, v nichž se skladuje tradiční portské víno.

První den

Ráno mě budí zpráva, ne příjemná. Partnerka mého syna spadla z koně a zranila si vážně ruku. Operace proběhla naštěstí bez komplikací. Jak těžké je zažívat bezmoc, neschopnost ovlivnit řadu událostí v našich životech. Zbývá jen přijetí, někdy odevzdání, slova útěchy, podpory a spoluúčasti. Můžeme být na konci světa, ale vnitřní pocity, emoce a naše postoje nás provázejí kdekoliv. Tolik se toho v naší mysli odehrává a nelze to zanechat někde jinde, jen lze svou mysl „zkrotit“, usměrnit, transformovat, převést do módu, ve kterém budeme nahlížet na vše tak, abychom nejen situace ustáli, ale cítili se uvnitř klidní. Ne nadarmo zbožňuji od Larsona jeho „Optimistovo krédo“ ve kterém mimo jiné stojí: „být tak silný, že nic nemůže narušit klid vaší mysli“.

Je 11. května, Den matek. Jak symbolické! Tuto poutní cestu věnuji své mamince a zároveň jsem si až dnes s úžasem tento svátek uvědomila. Zpáteční let mi vyšel na den, kdy jsme spolu slavily svátek, krásný symbolický rámec. Nebyl záměrem a vyvěral v datech přirozeně, aby mi naznačil, že nic se neděje jen tak.

Slavnostní pocit zaplavuje celé mé nitro, chce se mi jásat na celý svět ve chvíli, kdy zahajuji svůj první kilometr z celých 280 km trasy. Oceán vytváří kulisu, která se nedá přeslechnout, vítr rozčechrává vlasy a svěží vzduch zaplavuje tělo čistotou. Divokost, vlny, prostor a prázdno dodávají tomuto místu to, co mi chybělo. Být nablízko s přírodou, se sebou i se světem. Mám před sebou 12 dnů chůze. Nevím, co mě čeká, koho potkám, a ten pocit mě už neleká. Vítám se s racky, na které se vždy při každé cestě k moři těším. I díky Livingstonovi ve mně evokují, že odvaha se vyplácí. Potkávám se s Ivon z Holandska. Vypráví, jak sbírala odhodlání vydat se na tuto cestu s obavou, že bude komplikované vždy najít ubytování. Každý si neseme své drobné strašáky, jak jsou rozdílné a jak jsou zbytečné. Povzbuzuji ji, na základě zkušeností, že na tomto caminu problém nebude, jen se musíme oprostit od svých představ. Uvědomuji si, jak je někdy útěcha či malá rada mocná. Mnohé se nachází v našich myšlenkách a přenáší do dění. Pociťuji bolest ve stehnu, která mě provází již pár měsíců. Občas se objeví, pak zase zmizí. Častou radou mého manžela je příliš na věci netlačit. A tak vlídně prodýchávám i za chůze bolavé místo a ono se skutečně uvolňuje. Nádech tantien – centrum těla, výdech stehno. Na mnohé chci znát odpověď co nejdříve, ale jak osvobozující je nechat občas věci plynout a netlačit.

Déšť je cítit, prosím svou andělskou maminku, aby ho ještě pozdržela, než první den dojdu na místo ubytování, a stalo se.

Druhý den

Kontrasty na caminu jsou očividné. Bouřlivé vlny oceánu po mé levici se tříští o kamenité pobřeží. Síla přírody se prolíná s panelákovými domy jen přes cestu napravo. Lehkost a úžas nad pouhým bytím střídalo nepohodlí za deště. Nefunkční pláštěnka dává o sobě znát, za značného větru byla úplně zbytečná. Dřevěné chodníky jsou velmi pohodlné, lemují pobřeží, avšak není téměř kam uhnout na toaletu. Pociťuji bolest v podbřišku, podvědomí funguje zodpovědně, jakmile nemám možnost kam si odskočit, tak bych pořád chtěla. V malém místním obchůdku mi nezbývá než se optat. A světe div se, ochotně mi ukazují cestu ke dveřím v malém skladu. Jsem tak spokojená, že asi po 200 m chůze vnímám, že mi v rukách něco chybí. Mé hůlky, jsou důkazem, že ještě stále nejsem plně přítomná, tak otočka a malá daň přidaných kroků za nepozornost.

Dojímá mě skutečnost, že se tu potkávám s tolika národnostmi světa. Dva milí poutníci ze San Franciska se podivují, že si nesu veškeré své věci. Je totiž možnost využít služby pro poutníky, která nabízí převoz většiny zavazadel. To mě prozatím nenapadlo, ale kdo ví, není to špatná varianta, v případě, že už nelze jinak. Potěžkají můj batoh a zvou mě na oběd. Já je poté na kafe a něco sladkého. Ani nevím jak, ale bavíme se o všem možném. Proč tu jsme, jak rádi zahradničíme, o cestách i necestách. Provází mě ještě celým půldnem. Na pouti nejsem nikdy sama. Každé setkání mě dojme, je tak hluboké, upřímné. Na pouti se totiž potkáte a je téměř jisté, že návrat domů nás všechny zase rozdělí, a proto není obtížné si mnohdy sdělit niterné pocity. Takto jsem se velmi sblížila s Marií, krásnou mladou ženou z Německa, která byla sluncem mé cesty a bylo nám dopřáno se znovu setkat v cíli. Dvě desetiletí mě od ní dělilo a já vnímala, že mé dosavadní životní zkušenosti mohou posloužit i druhým, byť jen střípkem. Mladá krásná tmavovláska, spisovatelka, připomínající Indku, byla z Kanady, odešla načerpat inspiraci na camino z takové dálky. Vedly jsme spolu krásný rozhovor, u kterého jsem si uvědomila, jak tvořivé a odvážné jsou ženy, kterých tu „sólo“ putovalo mnoho a nejedna z nich volila tuto pouť, jako impuls ke změně v životě, uchopily jej do svých rukou a pevně ho v nich držely.

Dopřávala jsem si vydatné večeře, často rybu, kterou zde velmi chutně připravují, vždy jsem zažila přátelskou obsluhu s pochopením vysvětlit mi, co nabízí. Trpělivost jsem musela projevit čekáním na dobu večeří, která mnohdy byla až v 19:30. Hladová jsem si pak dopřála místní dobroty bez váhání.

Třetí den

Téměř u každého kostela jsou již po dvou dnech camina k dispozici toalety, čisté a přístupné. Toto prvotní úskalí je vyřešeno. Procházím skrze vesnice, které lemují pobřeží Atlantiku. Obdivuji květenu, která je v období května tak pestrá, když se mé tělo trhne úlekem. V těsné blízkosti, ale naštěstí za zídkou na mě náhle a divoce vyštěkl nečekaně pes a vystrčil hlavu. Kolemjdoucí muž se mě ptá, jestli jsem v pořádku, uklidňuje mě, byl toho svědkem. A tak se dáme do řeči. Běhá maratony, hraje fotbal, rybaří a žije v této vesničce s rodiči. Přeje mi šťastnou cestu. Je příjemné se občas zastavit a být tak více v kontaktu s prostředím, ve kterém jsme. Zdravím se tentokrát s poutníkem, požádal mě, ať mu podám láhev s vodou, co má v batohu, aby jej nemusel sundávat, a já mu to opětuji, aby mi podal kšiltovku. Tato pomoc je úlevná, jelikož často je nutné se zastavit, něco si podat, obzvláště když prší. Procházím bahnitou cestou, uprostřed je bagr, prostor na projití je velmi omezený a v tom míjím milý pár poutníků, kteří jen tak zlehka pronesou „nikdy nic neočekávej“. Až dnes, třetí den, zcela pouštím veškeré obavy, stres z letu, příprav, rozhodnutí odjet, A JSEM. Esence camina mě vtáhla, přijala. Je osvobozující už nehledat ani důvod cesty, ALE JEN BÝT. Každý den, který tu jsem je pro mě vlastně na jeho sklonku „malé Santiago“, když dojdu do místa svého ubytování, cítím nesmírný vděk z naplnění.

První tři dny mě tělo značně bolelo. Zvykala jsem si i na batoh a vzdálenost ušlých kilometrů nebyla malá. Kamarád mi napsal, že mám vydržet, že čtvrtý den se to „zlomí“. Byl zkušeným horalem. A vskutku to tak bylo. Čtvrtý den přišla úleva, tělo se stalo opět lehčím, zvyklo si.

Čtvrtý den

Každé ráno je pro mě nezbytná rozcvička. Uvolňuje napětí z batohu i ušlých kilometrů. Tu nevynechávám stejně jako krátkou meditaci, proces vedení se jen k bytí. Krátce po opuštění místa, kde jsem nocovala, volím většinou malé penziony, či soukromé ubytování přes booking, potkávám milého pána. Přišel jako anděl na velmi malebném místě u kostelíka. Je místní, zvědavě se ptá na mou cestu, povzbuzuje mě a přeje ať do Santiaga ve zdraví dojdu. Po chvíli vidím černou kočku, upřímně jsem trochu v jistých situacích pověrčivá, tak se modlím, ať udělá oblouk a nezkříží mi ji, včas tak učinila. Mám vypnutý mobil, vychutnávám si svou dopolední kávičku, když můj zrak v pravou chvíli sklouzl na monitor mobilu, kde volal můj syn. V pravý čas jsem se podívala a jako šťastná matka, když se jí ozve syn, jsem byla plna vděku, když se ptal, jak mé putování pokračuje. Poté se věnuji hovoru s jeho přítelkyní a povzbuzuji ji k uzdravení jejího ramene po operaci, náš hovor sklouzne k mnoha životním tématům. Na pouti je mysl velmi otevřená, spontánní, a k intuici má velmi blízko. Den je na pouti vskutku pestrý, plný nečekaných krásných setkání. Jako například v pohádkové zahradě, zároveň kavárně u zurčícího potoka. Seznamuji se s Němkou Susan, která jde sólo již z jižního portugalského Fara, měsíc je na cestě. Obdivuji takové poutnice, odvážné ženy. U vchodu do tohoto kouzelného prostoru stolečků roztroušených na posekaném trávníku, obklopených květenou a zázemím, kde připravují vskutku velmi dobré pochutiny pro poutníky, stojí policajtské auto a před ním dva policajti. Udivuje mě, kde se tu vzali. Dávám se s nimi při odchodu do řeči. Jsou tu proto, aby poutníkům předali letáček pro případ potřeby pomoci s kontaktem. Mimochodem jsem se cítila po celou dobu velmi bezpečně. Pobřeží poskytuje nepopsatelný pocit svobody, propojení s přírodou, oceán je divoký. Na jednom místě vidím houpačku, střídám se na ni se Sabinou a nechávám se ovívat větrem a spontánností. Dnešní den je dlouhý, navíc mě zmátlo mé chybné nastavení trasy na mobilu, a tak mě ještě čeká nečekaných 6 kilometrů. U branky malého domku prosím starší paní o vodu do mé láhve. Donesla nejen plnou láhev, ale velký sáček plný ovoce. Slibuji, že v katedrále na ni pomyslím. Čeká mě čtyřkilometrový úsek, něco jako přímá čára podél cesty v horkém dni. Na jejím konci je lavička, usedám ke dvěma mladým poutnicím z Polska. Jsou studentky a prvně na pouti, naše cesty se tady rozdělují, jelikož volí jinou variantu. I na pobřežní trase si lze volit různé možnosti. Já volím tu, která stále pokračuje pobřežím, leč za dva dny mě čeká velmi dlouhý putovní den, ale vítězí oceán. Městečko Caminha je poslední na portugalském území, než přepluji na loďce řeku a překročím na španělské území. Na malebném náměstíčku se mísí turisté i místní. Je tu příjemná klidná atmosféra. Vždy se nemůžu dočkat na večeři po ušlém dni a dnes mě čeká malá kamenná rodinná hospůdka, kterou jsem si vyhlídla při procházce městečkem se záměrem si zajistit lodní lístek. Existuje spousta průvodců a rad, které jsem si přečetla, abych zjistila, jak si lístek pořídit, ale realita je vždy ještě jednodušší a dostupnější, než jsem získala z informací na internetu. Navštěvuji místní kostel, sedím v tichu a cítím neuvěřitelný příliv energie, něco jako když jsem na meditacích u Matky Meery. Že by to bylo tím, když necháme opadat ze sebe všechna „musím“, „chci“ apod.? Předešlý den jsem seděla chvíli také v kostele a pozorovala jsem jeden pár středního věku. Muž ženu objímal kolem ramene. Bylo krátce po poledni. Jako by si sem spolu odskočili pro klidnou chvíli, která je k životu nezbytná, láskyplné zastavení v tichu a objetí, aby poté opět mohli uskutečňovat každodenní záležitosti. Něco, jako když si zajdete do čajovny nebo lesa, na místo plné harmonie, respektu, čistoty a klidu.

Pokaždé, když večeřím mám pocit, jako bych na takových místech byla součástí rodiny, jak jsou majitelé pozorní a komunikativní. Pan majitel mi představuje syna, který prý krásně hraje na piano. Velmi vlídně mě upozorňuje, ať mobil nechám stranou a věnuji se své porci chutného jídla. Má pravdu, jak jsem občas posedlá vše kontrolovat, zjišťovat, být tzv. ve spojení a Italové vědí, že jídlo je nezbytné si vychutnat a k tomu mobil rozhodně nepatří. Porce je tak velká, že mi je vždy líto něco nechat, nerada plýtvám a poloviční porci nenabízí, tak jím vskutku pomalu a občas prohodíme pár slov s milým majitelem. Tento kontakt s místními zbožňuji.

I na pouti jsou malá úskalí, můj manžel je báječným zázemím, kdykoliv něco potřebuji. Při mém odchodu z domu slibuje, „budu na telefonu“. Pokud jej zapne, tak tomu je. Tentokrát mi pomáhá rozluštit zdánlivě banální věc, ale pro mě tak nezbytnou, jako je otevření kohoutku sprchy, občas je totiž tak moderní a sofistikovaná, že dvakrát jsem na to nemohla přijít. Pomohl FaceTime, jsou to neuvěřitelné vymoženosti, a je to.

Pátý den

Následující den mě čeká jen plavba lodičkou, na kterou už mám zakoupený lístek, přes řeku Rio Minho a poté pouhých 7 kilometrů. Je to jediný volnější den, co se týká počtu ušlých kilometrů, který jsem si dopřála. Těším se na něj, protože mám už za sebou 103 km a tělo se chce trochu zregenerovat. Téměř nerada opouštím toto malebné městečko. Pomíjivost je při putování zřetelná. Brzy zrána se vydávám na malou plavbu, která je oficiální cestou camina. Oblékáme si povinně vesty a já s radostí přijímám tuto změnu v putování. Na loďce je nás pouhých šest. Plavba trvá asi 20 minut, ale stačila k tomu, abych se seznámila s velmi sympatickým párem z Jihoafrické republiky, farmáři, přibližně stejného věku. Žasnu, z jakých končin se vypraví do Santiaga de Compostely tolik odhodlaných poutníků. Na břehu nasávám španělskou pevninu a přelaďuji čas o hodinu. Mám tolik prostoru, žádný spěch, tělu poskytuji úlevu. Je zvláštní se nikam tzv. nehnat, platí to všeobecně, se tímto směrem ubírat. Jsem v Galicii, odbočuji do malého přívětivého baru, tak nazývám malé místní kavárničky, které jsou vhodným občerstvením po cestě mnoha poutníkům. Naplněný prostor o tom vypovídá. Hledám místo někde v koutku pro sebe, když mě manželé „z loďky“ oslovují ať si přisednu a zároveň nabízí ochutnávku jídla, které mají na stole. Vedeme rozhovor, který je zajímavý, mají farmu, která je od civilizace vzdálená. Syn žije v Evropě, chystají se ho navštívit. Mezi poutníky jste spojeni poutem a rozhovory plynou, jako bychom jen navázali na pomyslně předešlý.

Přicházím do A Guardy, shledávám, že mé ubytování je v bývalém klášteře ze 16. století, neskonale krásné místo. Usměvavá paní recepční mě vítá, stejně jako pár, který jsem před malou chvílí pozorovala u vedlejšího stolu, kdy jsem si vychutnávala čerstvou rybu. Bylo zajímavé vnímat, jak mladík mluví a mluví a starší dáma jen naslouchá. Hádala jsem, jaké pouto mezi nimi je. Dozvěděla jsem se to za malou chvíli, kdy jsme si nalévali portské v krásném obývacím pokoji hotelu, kde promlouvala historie v podobě nádherně zařízených místností, chodeb a každého koutu. Velký šachový stůl a dvě krásné sedací soupravy vévodily společenskému prostoru. Milá paní byla matkou mladíka, oba pochází z Nového Zélandu, setkaly se tu na pouti, aby mohli společně prožít několik dnů. Mladík se poté vrací zpět do Anglie, kde pracuje. Tady se vysvětluje ono naslouchání matky, které je nám tak bytostné. Setkání s nimi ve mně zanechalo vřelý pocit, je obdivuhodné, když matka a syn sdílí putování. Přiťukli si se mnou na mou maminku, pociťuji dojetí.

Nemohu se nabažit atmosféry tohoto městečka, možná je to i tím, že mám volnější den a tělo neodvádí takový výkon, jako předešlé dny. Rackové krouží nad divokým oceánem, nechávají se odvážně unášet proudem větru. Zaplavuje mě důvod, proč tu jsem. Kniha od mé maminky a hluboká vděčnost a propojení s ní. Tam odněkud mi dává sílu. Potřebovala jsem mít odvahu octnout se sama, nespoutaně, bez opory, abych se spojila s duchem pomíjivosti, nelpěním, vnitřní svobodou a nezávislostí. Jsem. Sama za sebe, se sebou. Jako zrníčko, nebo kapka v moři, přesto vím, že něčím pro svět významným. Slunce pálí, vítr rozcuchává vlasy, zemi vnímám pod chodidly a píseň moře mění tóny podle větru. Při západu slunce vyprovázím den, který byl tak bohatý.

V noci cítím silnou bolest ve stehnu, už doma po nějakou dobu jsem vnímala přelévající bolest od kyčle až nad koleno. Úpěnlivě a bezmezně se modlím, má dlaň, nechť něžně opečovává místo s ostrou bolestí. Pomáhá. Stejně jako čikung a rozpouštění obav. Zítřek napoví, co dál.

Ráno je klidné, mamince děkuji za to, že tu jsem. Poselství knihy, kterou mi věnovala, bylo pro mě nadmíru jasné. Vztahy utvářejí náš život. Můj život, jste i vy, které mám ve svém kruhu, vděčím za vás.

Šestý den

Portugal camino je pestré. Úzké pěšiny eukalyptových lesů poskytujících stín střídají ne příliš frekventované silničky a dřevěné pobřežní chodníky. Rovinatá krajina se mění i v kopcovitou, kde je tíha batohu znatelná. Procházím mnoha vesnicemi, které lemují vinice. Tu a tam se zastavím a navštívím kostelík či kapličku, kde zapaluji svíčku a posílám myšlenku a světlo všem svým milovaným. Dlouhé úseky směřují mou mysl k dechu, únava k vyprázdnění mysli a ještěrky obšťastňují mé kroky.

Dlouhý den ukončuji ubytováním v malé vesnici v soukromém apartmánu. Majitel je ochotný mi vše vysvětlit, pomoci překladače v mobilu a doporučuje restauraci na večeři. Hladová nacházím restauraci vzdálenou asi 20 minut chůze, ve které se ocitám úplně sama. Výhled je překrásný a obsluha nadmíru ochotná. Každé jídlo je pro mě rituál.

Jít sólo nebo s někým? To záleží. Tak i tak to má pro každého význam.

Sedmý den

Občas se pousměju nad symboly, které mi camino vypráví. Vigo je velké město, poslední kilometry tak byly značně únavné a než jsem došla do místa ubytování; pro povzbudivé slovo jsem zavolala manželovi, to mi pomohlo poslední nekonečné kilometry překonat. Pan recepční byl sympatický mladík. Při check-inu jsem se dozvěděla, že pochází z A Guardy, kde pracoval v hotelu, bývalém klášteru, který jsem tolik obdivovala a kde jsem strávila před dvěma dny noc. A světe div se, aniž by tušil, podával mi klíč s číslem 205, stejným jako jsem měla v A Guardě.

Krásná hra propojení neviditelnými nitkami, zejména podivující, jelikož hotel ve Vigu byl obrovský, měl mnoho pater. Město mi připomnělo nesmírný vděk za domov obklopený lesem a výhledem jen a jen do zeleně. Ulice města byly úzké, tmavé, vysoké domy byly natěsnané vedle sebe. I na místo svého domova máme vliv, ačkoliv často nevěříme v možnou změnu, jako jsem to měla já. Dlouhých padesát let jsem žila ve městě bez jakéhokoliv, byť jen nepatrného přesvědčení, že by tomu mohlo být jinak. Pak se náhle zrodilo přání, bylo tak silné, že se podařilo zrealizovat. Ještě dnes nad tím kroutím hlavou, ale už tolik situací mě potvrdilo sílu myšlenky a přání.

Osmý den

Sobota zmírnila hluk, který je tu ve městě asi ve všední den značný. Na druhý den snídám v centru města a neodolávám si vyfotit mladou slečnu, která s rodiči snídá u vedlejšího stolu. Je totiž oblečena do krásných tradičních černých nabíraných šatů, vlasy učesané do drdolu, je vystrojena svátečně, jak se na neděli patří. Splní se mi někdy sen se obléct do tak krásných šatů?

Téměř dvě hodiny mi zabere cesta z města, ale vše má svůj začátek a konec. Přemítám nad tím, jak by bylo dobré, nekontrolovat čas, i cestu samotnou. Snad se to někdy zadaří. V malé vesničce potkávám mladý pár ze Skotska žijící v Londýně. Připomínají mi, jak jsme s manželem šli své první camino Francés, které zahájilo mé další poutní cesty. Teď mohu své zkušenosti předávat, jako se dělo nám na prvním caminu.

Kafíčko si dávám u velmi milé paní, majitelky útulného prostoru, který je součástí jejího domu. Její koláče jsou tak lákavé, že neodolávám a vděčím i za jejich pár českých slov, jen se ujišťuje, zda je správně vyslovuje.

Přicházím do Redondely. Ubytovaná jsem pro změnu v domácím apartmánu za městečkem v klidné části na břehu řeky. Milý pan majitel mě vítá skleničkou vína a tapasem, což mě hladové, přišlo vhod. Součástí je i terasa, ze které mohu zřetelně pozorovat příliv a odliv. Řeka se ztrácí, jako by tu nikdy nebyla a naopak. Tělo si zvyklo na chůzi i malé útrapy, které k putování náleží a jež provází kilometry.

Devátý den

Medituji, cvičím, dobíjím energii tím, že nespěchám. Ráno přišel liják, a tak čekám až ustane. Snídám v nedaleké kavárně patata tortillu, je to španělská pochoutka z brambor a vajíček v dortové formě. Po ránu se jde vždy svěže. Přibývá poutníků s přibývajícími kilometry a blížícím se Santiagem. Odpočívám v kamenném kostelíku. Nejsem sama. Jeden z poutníků si zapomíná svůj credencial, do kterého si dal razítko. Mnoho kostelů je takto „vybaveno“, aby bylo znát kudy poutník kráčel. Milá paní mu jej podává, když už se má k odchodu. Kostel „zapomnění“ zapůsobil i na mě, takže se vracím do lavice pro své hůlky. Kéž by takto snadno šlo zapomenout na mnohé zbytečnosti v naší mysli, které nic neřeší a neovlivní. V závěru dne jsem zvolila jen o něco málo delší, ale malebnější variantu, lesní cestu, která je i přírodní rezervací. Meandry říčky nabízí osvěžení těla i mysli, příjemný stín oázu pro mé kroky. Potkávám skupinky, dvojice, ale i sólo poutníky. Každý dle svého momentálního nastavení volí pro sebe tu nejlepší možnost. Historické město Pontevedra mě připomnělo camino s Hankou, se kterou jsem šla vnitrozemím a podvědomě, aniž bych chtěla, jsem si našla totožné ubytování na malém náměstíčku, maličký skromný pokoj. Netušila jsem, že noc bude hlučná a mládež se bude bavit přímo pod okny dlouho do noci. Nejen tento důvod mi nedovolil načerpat sílu spánkem, ale i značná bolest žaludku. Došla jsem navečer hladová a už jsem neměla sílu čekat na pozdní čas, kdy v restauracích nabízí večeře, koupila jsem si tedy nějaký polotovar. Křeče byly tak velké, že jsem zapojila všechny možné cviky a metody, jak je zmírnit, včetně modlitby, prášku od bolesti i kapek na křeče. Držely se mi vskutku dlouho a když už jsem vyčerpaná usnula, komár se rozhodl kroužit kolem mé hlavy. Spala jsem tak maximálně tři hodiny.

Desátý den

Ráno je povzbuzující. I přes tu trochu spánku cvičím, medituji a praktikuji čikung s vděkem, že křeče jsou pryč. Snídám v kavárně s Christi – Němkou, která jde rovněž sama, odhaduji, že je o málo starší než já. Poutníka lze snadno poznat dle batohu, na kterém má mušli – hřebenatku – znak poutníka. Jsem plna vděku, že můžu pokračovat. V noci se rojilo spousta myšlenek, ale modlitba byla velmi upřímná a já víc a víc cítím, jak mě duch camina nebo života, pomáhá. Cestou se seznamuji s poutníkem z Číny, vedeme hovor na mé oblíbené téma – čaje, čikung. Zmínil můj oblíbený puerh – čaj, který by mi předešlou noc rozhodně pomohl, ale s sebou jsem jej neměla, tak na příště. Pracuje v Madridu u aerolinek. Prý je pro něj práce v zahraničí výhodnější. Opět mě ujišťuje, jak je létání proti ostatním dopravním prostředkům, bezpečné. Slyším hudbu. Několikrát jsem na cestě potkala hráče na keltské dudy, tentokrát mladou sympatickou slečnu. Je to podmanivé a pro tuto oblast tradiční. Chvíli se zastavím v kruhu poutníků, kteří také naslouchají. Dvě krásné dámy staršího věku, ale vitálně vzhlížející, se mi představují. Jsou z Jižní Afriky. Vzájemné úsměvy jsou tu časté a stmelující. V ulicích Caldas de Reis, kam jsem měla dnes namířeno, potkávám už spousty poutníků, když tu zaslechnu úplně poprvé češtinu. Divila jsem se, že převažovala němčina a angličtina, jelikož z mnoha cestopisů a dokumentů bylo zjevné, že toto camino je i mezi Čechy oblíbené. Leč až dva dny před Santiagem a v pravý čas se skutečně nadšeně objímáme se dvěmi poutnicemi z Ostravy a Brna. Ani mě nepřekvapuje, jak hezky jsme se sešly, sever a jih Moravy jsem doplnila o střed, Olomouc. Ačkoliv mě únava přepadala, dietní zeleninovou večeři jsem už měla za sebou a chtěla jsem jít brzy spát, vzhledem ke spánkovému deficitu. Převážila však vzájemná radost, možnost mluvit česky a podělit se o pár zážitků. Večer tedy završuji příjemným setkáním u lahodného čaje a cítím, že camino plyne v božím proudu, stačí jen projít bránou. Gábi a Šárka jsou sestřenice a když mi řekla Gábi, že je učitelkou jógy, tak už jsem ani nebyla překvapená, protože to jsou ty chvíle, kdy se camino otevírá našim duším v tom, co je nám blízké.

Jedenáctý den

Vydatný spánek v příjemném hotýlku dohnal to, co mi chybělo. Setkání s „holkama“ dodalo rovněž energii a teď už jen chutná snídaně s kafíčkem a krok za krokem. „Ale ne“, opět jsem nechala hůlky v hotelu, milá paní recepční mi je předává s úsměvem.

Je nesporné, že camino přináší v symbolech, znameních, v ne náhodách, mnohé odpovědi, soulad s něčím, co nelze spatřit, v okamžiku, kdy v sobě něco povolíme. Předposlední den nacházím pro sebe poslání tohoto camina. Bylo věnováno mé mamince. Spousta žen mi cestou ukázalo, jak jsou odvážné a otevřené komunikaci a sdílení. Bytostně jsem si tu zažila odkaz maminky, který je v síle ženy. Procítila jsem mnoho událostí života maminky, kde svou sílu projevila. Našla jsem její odkaz. S Marií z Bavorska, o 20 let mladší krásnou ženou, která se o caminu dozvěděla z ruského filmu jsme se několikrát potkaly, a vedly krásný rozhovor. Byl pravdivý, hluboký a srdečný. Zůstane nezapomenutelný. Pracovala jako reportérka v Rusku a tady na caminu sbírá odvahu ke změnám v životě. Vypadá tak na 25 let a láká ji filmování. Uvědomuji si, že změnu svého životního stylu nehledám, camino mě však vytrhává ze stereotypu, a je výzvou vždy něco překonat. Camino mi říká, že samotná chůze cestou není. Ano, přináší meditaci, obzvláště, když ubývá sil a zbývá odevzdání a také nevzdání, ale za tím vším se ještě něco skrývá, něco, co lze odhalit jen zlehka bez velkého úsilí.

Na zídce opodál sedí žena, poutnice s krásným kloboukem. Už jsem si ji všimla několikrát. Někoho mi připomíná, z dob tajči seminářů. Mnoho lidí mi tu připomíná mé známé. Žena mi s úsměvem zamává a já ji konečně oslovuji a sděluji, jak se mi líbí, že ji pokaždé vidím sedět buď na opěrce židle, lavičky nebo na zídce. Říká, že je menší a že se tak lépe rozhlíží. Opětuje mi sdělení, že si mě také už všimla. Rozhovory často plynou mezi námi beze slov. Stačí někdy jen pohled, drobná pozornost. Pocit propojení mezi poutníky se nedá přenést, lze jej jen zažít. Kéž by se mohl takto propojit celý svět, jednou krásnou vlnou vzájemného pochopení, naslouchání a tolerance.

Po mnoha letech mám před očima nádhernou širokou alej platanů, která je tak charakteristická pro městečko Padrón. Osvěžuji se černým chladivým pivem a odměňuji po chůzi empanadou, španělskou specialitou, chutné pečivo plněné tuňákem, špenátem, zeleninou či masem.

Camino jsem se rozhodla jít z velmi osobního důvodu a velmi senzitivního. Kniha od maminky „Úlet civilizované holky“ nebyla náhodná. Nešlo pro mě jej nejít. Co mi mělo přinést? Čekala jsem snad zázrak, že se mi maminka zjeví? Možná ano, ale stalo se jinak. Mnoho symbolů mi ji cestou umožnilo vnímat velmi jasně. A já přestala cokoliv očekávat. Její esence lásky se mi však dotýkala v různých formách. Například, když jsem kráčela lesem, kolem průzračné říčky, blankytně čisté. Hladila mou duši a já cítila, že jsem její součástí a ona stále mou. Ano, křičela jsem občas v nitru steskem, přesto jsem slyšela, že ke mně promlouvá, utěšuje mě. Byly chvíle, kdy jsem na ni vroucně pomyslela a v tom okamžiku jsem spatřila keř hortenzií, stalo se tak vícekrát. Maminka měla hortenzie velmi ráda. Pohlédla jsem do jejich květů a zaplavily mě krásou a láskou maminky.

Na caminu se plní spousta přání. Přála jsem si seznámit se s Antoniem, poutníkem s velkou holí, ošlehaného větrem, s nesmírně velkým batohem a spolupoutníkem. A v té krásné platanové aleji jsme se opět potkali a tentokrát se spontánně pouštím do rozhovoru s ním. Pochází z Verony, jde z Vatikánu, navštívil Lurdy, míří do Santiaga a Fatimy. Kolik příběhů mi putování přineslo! Jsem ubytovaná v malém penzionu se zahradním dvorkem. Peru pár svršků, odpočívám a poté se vydávám na večeři. Z okna pozoruji místní kolorit, když na mě zamává drobná tmavovláska, spisovatelka z Kanady, kterou jsem potkala v prvních dnech putování. Přichází za mnou, aby mi popřála dobrou chuť a vrací se ke stolu, kde sedí spousta mládeže. Nikdy nejsem sama.

Dvanáctý den

Poslední putovní den vnímám slavnostně, zahajuji jako vždy meditací, cvičením a snídaní na malém náměstíčku v brzkých hodinách, již s mnoha poutníky. Ráno a dopoledne se jde velmi příjemně, tělo je svěží po spánku. Vděk mě velmi často provází. Jsem připravena převzít místo mé maminky, opory rodiny, srovnaná s tím, co jsem ji nestačila říct, na co jsem se nezeptala. Procházím lesní pěšinou a slyším vzdáleně hru na piano, je tak „živá“, ne jako z přehrávače. Nikde nikdo, jen stromy lemují cestu, svěží vůně a krásná hudba, téměř jako z jiného světa. Kde se bere? Nedokážu ani odhadnout z jakého směru, až když vystoupám prudký kopec tak je záhada odhalena. Muž na okraji cesty uprostřed lesa hraje živě na přenosné klávesy. Hudba je tak krásná jako z jiných sfér. Zastavuji se a přisedám na lavici k dalšímu poutníkovi a rozbaluji jako on svačinu. Pochází z Holandska, pár milých vět a velmi vřelé objetí, které je podstatnější než to, co jsme si řekli. Není vlastně třeba znát cizí řeč, to důležité probíhá mezi slovy. Nespěchám, vychutnávám si každý krok před Santiagem. V příjemné kavárně nakupuji drobné suvenýry, ještě tady v klidu, mimo město. Odpočívám a vychutnávám si španělské fíky, nabízím ženě, která sedí vedle mě. Mile se usměje a ráda si nabídne, je z Mexika, z batohu vytáhne malou pochoutku, kterou si vezla z domu a opětuje mi nabídku. Do Santiaga přicházím potřetí, vždy je to tak jiné. Dnes se necítím unavena. Přicházím na náměstí a nemohu přehlédnout drobnou milou Marii z Německa. Objímáme se, tancujeme a přejeme si vše, co každá potřebujeme, aniž bychom něco vyslovovaly. Jsem šťastná, že jsem mohla své putování tak srdečně zažít na tomto jedinečném náměstí plném poutníků před honosnou katedrálou svatého Jakuba. Vděčím všem, které jsem potkala, kteří byli či jsou součástí mého života, vděčím životu.

Ubytuji se v malém penzionu v centru a jdu se projít. Občas mi vytanou vzpomínky na předešlé poutě, jež byly také nezapomenutelné a staly se mou součástí. Centrum Santiaga už znám důvěrně a ono poznalo mě. Večer jdu do katedrály na mši pro poutníky, je plno a já opět mohu nasávat velmi silnou atmosféru. Tolik prožitků, které každý z nás nese s sebou, ať už z poutě, kterou zde ukončil, setkání či svého života. Obrovské kadidlo se v závěru této slavnostní mše nese prostorem, když ji skupina ministrantů rozhoupává na pevných lanech, je to krásný rituál, který provoní a pročistí celý prostor. Poté mě čeká skupinka třech českých žen, Šárka, Gábi a třetí Zorka, se kterou se u večeře seznamuji. Máme si co říct, ačkoliv se téměř neznáme, je mezi námi pouto společného prožitku. Je to krásné setkání, které ještě provází malý zázrak, jelikož Zorka, kterou jsem tento večer potkala, letí domů stejným letadlem jako já, z Vídně stejným autobusem a aby toho nebylo málo, tak máme koupené sedadlo vedle sebe. Opravdu jsem se nedomlouvaly. Čeká mě tak příjemná cesta domů.

Na druhý den se ještě před snídaní vydávám do katedrály. Je téměř prázdná. Kolem mě se ozývá hluk vysavačů, ranní úklid. Nic mě neruší. Nechávám vše být s lehkostí a dostává se mi nesmírné energie a síly. Vnímám dotek prázdna, toho, který pochází z ticha a je to mé nejvnitřnější bytí. Ani nevím, jak dlouho jsem tu seděla, ale nezapomenu na sílu tohoto okamžiku, ducha camina, kterému jsem měla tu příležitost naslouchat. Je srdečné se s někým potkávat, jako tomu bylo cestou. Je však také nezbytné jít svou cestou, vážit si své esence, chránit a naslouchat jí.

Vděk, který provázel mé putování, nechť je kořením každého dne v každé bytosti.

„SMYSL – najde se sám“

Ze srdce

Janka

Den po dni z Porta

24,5 km – Vila do Conde
25,5 km – Esposende
25,3 km – Viana do Castelo
27,5 km – Caminha
7 km – A Guarda
28.8 km – Baiona
27,9 km – Vigo
20,6 km – Redondela
22,5 km – Pontevedra
22,5 km – Caldas de Reis
17,5 km – Padrón
24,5 km – Santiago de Compostela