Vůně jara. Nechávám se jí tento rok opájet nějak sytěji, snad po zasmušilé zimě, které ve městech scházel sníh. Jarní vůně je tak svádivá. Můj muž se balí na seminář tajči, odjíždí ve středu, tentokrát beze mně, mám ještě odpolední lekce jógy. Víkend pro sebe, sama doma. To tedy ne. Odmítám a nechávám se svést. Přírodou. Slunce, zeleň, vůně, zpěv ptáků a vnitřní touha jen tak jít, jak už je to u mně zvykem, mi přinesly nápad. Na webu yogapointu jsem si vyhledala jógovou akci, kterou organizuje studio jógy z Brna v Býkovicích. Odkládám půstní domácí očistu na jindy, a skoro ani nelituji, a rezervuji si noc z pátka na sobotu v Býkovicích, kde má probíhat téměř maraton 13 lekcí různých forem cvičení, vybírám si pět, které mě zaujaly. A domácí očista se změnila v kouzelný víkend, který měl snad hlubší očistné účinky než mé hladovění.
Proč?
- Nechala jsem se unášet a inspirovat jógou pod vedením skvělých lektorek
- Byla jsem sama se sebou a měla jasné nebe nad hlavou
- Šla jsem krajinou a nechala věci dít
- Přes kopce a vísky s batohem na zádech jsem propotila několik tílek
- Ve vranovském klášteře zvony zní, ukončují mé ranní vnitřní spočinutí v sezení
Přímo před nádražím v Blansku je malý obchůdek se zdravou výživou, to mě překvapivě potěšilo, zejména obsluha dvou žen je velmi příjemná. Tak ještě na cestu jogurt, lžičku mi našly pod pultem. Vycházím opačným směrem, než vede cesta do Býkovic, ne omylem, ale záměrně. Na webu studia jógy z Brna jsem si našla tip na nedaleký statek Samsára. Název mě přitahuje a upřímně nelituji. Téměř bezprostředně u Blanska, přesto jako bych se ocitla v úplně jiném světě. V ohradách vás vítají lamy. Paní provozní mi ochotně ukazuje překrásné prostory, posvátné sošky a fotky Himaláje na stěnách mě doslova vtahují do vzpomínek na Ladakh. Všude čisto a světlo. Výtečná mrkvová polévka s koriandrem je dobrým dopingem na mou cestu. Příliš se nezdržuji, neboť v pět hodin odpoledne začíná první jógová lekce 20 km odtud. Je 11:00 hod, tak abych to došlapala.
Věděla jsem dle mapy, že hned zkraje budu stoupat strmým kopcem. Ale dívat se do mapy a pak to zažít, je rozdíl. Teď tedy to zažívání. Přijímám a vlastně s díky, protože takto ze mě vypadly všechny záludné myšlenky a já jen vím, že jdu nahoru a navíc nikoho svým funěním a láteřením neobtěžuji. Uff. Báječná očista. Převlékám si mokré triko, protože teď už bude cesta víceméně po hřebínku. Na úchvatném osamělém statku s koňmi doplňuji s vděčností vodu. V Černé Hoře mi pivovar připomíná věhlasný film „Postřižiny“. Opomíjím nutkání si přece jen pivečko dát, protože bych potom rovnou místo lekce jógy mohla na pokoj do postele. Na rozlehlé louce ležím – na dohled jen zeleň a čisté nebe bez mráčků – otiskuje se tak do mysli jeho jas. Před Býkovicemi obdivuji krásné rybníky a mlýn jako z pohádky „Princezna ze mlejna“. Je možné se tam i ubytovat. Dozvídám se dodatečně, že i část účastníků víkendu s jógou je zde.
Lektorka Šárka je sympatická a energická, což je při vedení akcí rozhodně nezbytné. Večerní lekce plyne v intenzivním tempu, naopak lekce před spaním je zklidňující a navozující velmi příjemnou ztišující atmosféru. Vstávám časně ráno, ptačí zpěv a klidné místo mě vylákalo ven k rybníku, kde neváhám a dopřávám tělu zjemňující cvičení z tajči, čikungu a sestavu, chvíli pro meditaci mi slunce zpříjemňuje svými teplými paprsky a místní obyvatel kouřem z pálícího dřeva.
Dopoledne zkouším contemporary dance – choreografii přináší sympatická lektorka, s trpělivostí vysvětluje plynulé přechody. Vychází z výrazového tance a to mi je velmi blízké, neboť jsem se tomuto tanci kdysi hooodně dávno na střední škole věnovala. Opojný pocit, škoda, že o tuto lekci údajně ani v Brně není příliš velký zájem. Ale teď už má lektorka spousty nových nadšenkyň. Mimo tuto taneční lekci jsem proplula ještě třemi hodinami jógy a s nadšením pociťovala na sobě sílu jógy a její kreativitu. Loučím se s vděkem za nová setkání, inspiraci a vyrážím na autobus směr Kuřim. Čeká mě další putování. A cesta domů. Nebo ještě ne?
Z Kuřimi mě cesta vede přes poklidnou vesnici Podlesí, trochu váhám kudy dál, když se tu s vozíkem objeví místní pán a vidí mé rozpaky, aniž bych se ptala, ukáže mi cestu a vyměníme si přání hezkého dne. Stoupám na skalnatý hřeben, Babí lom, dominantu kraje. Je to nádherné a významné rozhledové místo v okolí Brna. Skalnatý hřeben mě vybízí k pozornosti jak neztratit cestu a dobře došlápnout, je místy i ostřejší. Být sama se sebou a vzdát se na chvíli i přítomnosti blízkých je občas pro mě důležité. Cítím souznění s přírodou, vyzařuje do mého srdce pokoru, lásku, klid. Pozvedám hlavu a nechci ji odtrhnout od pohledu na vysoké koruny stromů, mezi nimiž prosvítají sluneční paprsky, oči mi spontánně vlhnou od té krásy, jsem dojatá. Je to věkem nebo dotek božského….? Či obojí? Ó jaro, jak jsi krásné, přinášíš svěžest a novost, jen se rozběhnout. To už se i daří, neboť krásná lesní stezka mírným kopcem dolů k tomu vybízí. Z hřebene jsem zahlédla věže poutního farního mariánského kostela ve Vranově. A to jsem netušila, že mě natolik toto místo uchvátí, abych změnila svůj záměr docestovat tohoto dne domů. Jak osvobozující je mít možnost reagovat spontánně. Ne vždy si to lze dovolit.
Vcházím na nádvoří vranovského kláštera paulánů, které je sídlem duchovního centra sv. Františka z Pauly. Zrenovovaný klášter nabízí ubytování a stravu. Jsem unavená, hladová a rozhodnutá. Zůstávám. Vítá mě mladá slečna, která se tu náhle vyskytla a podává mi informace k možnosti ubytování, jež zajišťuje otec Karel, který je na právě konané přednášce. Slečna ho kontaktuje telefonem. Prozatím je mi nabídnuto drobné občerstvení, poté pokoj se sprchou a vlídnost. Večerní procházku Vranovem ukončuji Schodovou ulicí ke klášteru. Rozhodnu se počítat schody a ten poslední je stoosmý. Čtu životopis sv. Fratiška z Pauly ještě před usnutím. Pro svou čistou lásku, naplňování svého poselství postního a kajícího způsobu života a množství uzdravujících a dalších zázraků byl nazýván „světcem lásky a zázraků“. Usínám dnes brzy a velmi dobře spím. Časně vstávám, a využívám tohoto duchovního místa k příjemné meditaci. Nezatěžuji se příliš tím, že nejsem křesťanka, ani že se k žádnému náboženství nehlásím, Boha vnímám, ale jinak, pro někoho může být meditace modlitbou a naopak. Není to důležité, podstatné je, co z toho vzejde, či spíše, kdo z toho vzejde a co vnese do života. V momentě, kdy otevírám oči, začínají svou zvonkohru místní zvony, nechávám těmito líbeznými vibracemi pročišťovat své tělo, jako bych byla v srdci zvonu. Tělu dopřávám malé rozcvičení, přece jen nejsem navyklá na chůzi s batohem a cítím svá ramena, vždy je třeba pár dní na to, než si tělo navykne. To já už budu muset být tentokrát doma a delší poutě odložit na jindy. Po snídani se vydám na procházku klášterní zahradou a s vděkem se loučím s tímto mírumilovným místem, jež tvoří zejména lidé, které jsem tu potkala.
Po osmé hodině opouštím Vranov a vstupuji do nádherné přírodní rezervace, která mě doprovází až do Adamova. Po pravé straně je lesní rokle, úzká cesta je lemovaná vysokými mohutnými stromy, vše září pistáciovou zelení, ranní ptačí zpěv nevyžaduje žádného dirigenta a přesto je nádherný. Na stezce pár metrů přede mnou stojí srnka, chvíli než mě spatří, aby pak prchla do lesa. Okamžitě mi naskočil pocit „ zbytečné strachy“. Zvěř v lese musí být ostražitá, i když srnce ublížit nechci, potřebuje mít tento pud ke svému přežití, ale proč se já tolikrát zatěžuji strachem, aniž by mě vůbec něco zpoza rohu vystrašilo, jde to často naprosto zbytečně jen z mé hlavy. Tak, že by drobné předsevzetí – hlídat si své zbytečné obavy a ihned je pouštět z hlavy ven. Zrzavá veverka přede mnou se spouští ze stromu hlavou dolů, už se těším na obrácenou pozici, třeba to z hlavy ty nezbedné a zbytečné obavy vymete.
Děkuji přírodě, sama sobě a všem, které jsem během této „jarní očisty“ potkala. A také všem, kteří jsou v mém srdci, a že jich je.
Janka