Aneb zápisky z červeného deníku.
Deník mi věnoval na narozeniny manžel Dušan, věděl, že si ráda zaznamenávám zážitky a pocity na svých cestách. Dlouho však ležel ladem, až jednoho dne, konečně našel své místo v batohu.
„Jsem tady pro Tebe“, zněla slova v sms od Dušana, když jsem potřebovala cestou zajistit ubytování, technicky objasnit rozkódování apartmánu, nebo najít hotel, když mi přestala fungovat v mobilu trasa – mapy atd. Žádná věc v batohu nebyla pro mě tak důležitá, jako tato jeho zpráva.
Začátek a konec. Často takto označuji nejen cesty, ale i schůzky, lekce jógy, návštěvy a mohla bych pokračovat. Ale vždyť přece nic nekončí, ani nezačíná. Vše jen je, právě teď. Cestu, na které se teď ocitám, jsem prožívala týdny před. Nezačala za brankou zahrady, když jsem nastupovala do taxíku, ale dlouho předem jsem ji plánovala, měnila, rušila a zase rodila. Neskončila ani mým příchodem domů, vlila do mě tolik zážitků, pocitů a podstatných převratů, že už kráčí se mnou dál.
Citát, o který jsem Dušana požádala, aby mi jako vždy napsal na první stránku deníku, nesmírně vystihl veškeré mé emoční vlny před cestou. Četla jsem jej až ve vlaku, když jsem zaplňovala první řádky deníku. Moc jsem se na něj těšila. Moudro, se kterým mě manžel vždy vysílá na cestu, mě vždy provází po celou dobu.
Tady je:
„Často nejistě stojí a neví,
kam by měl jíti poutník,
jenž volnou má cestu
do všech čtyř světových stran.
/Publius Ovidius Naso – římský básník/
Proč mě tak vystihl? Ještě noc před odjezdem jsem váhala, dost mě rozbolel krk, začalo to naprosto náhle, podivné škrábání. Mám jet nebo nemám jet? Zvolila jsem pro sebe správný směr? Několik týdnů před, mě zaplavoval strach, nervozita a nedůvěra v sebe. Byla jsem v nesmírně konsternujícím rozpoložení. Duše toužila po objevování, mysl duši živila strachem. Probouzím se a cítím, že je to o píď lepší. A světe div se, když už sedím ve vlaku, tak už téměř nic necítím. Zvláštní.
Určila jsem si cestou jeden pevný bod. Návštěvu večerní lekce jin jógy v Innsbrucku. Jak slastné protažení po několika hodinách ve vlaku v příjemné yoga shale plné stejných nadšenců. Potřebovala jsem dopravu rozprostřít na dva dny, první nocleh tedy strávím zde. A pak? Vážně nevím. Možná poputuju z Innsbrucku a na druhý den budu pokračovat vlakem směr Riomaggiore /Cinque Terre – barevné vesničky/ přes Bolognu, Florencii, Pisu a La Spezii. Tam všude s přestupem. Anebo zvolím putování po Svatojakubské cestě podél řeky Inn údolím hor. Kdo ví? Zbavit se nejistoty v nejistotě je tím, co teď činím.
Proč ty předodjezdové strachy? Být sama umím, má to dokonce řadu výhod – rozhoduji si o všem sama; a nevýhod, nadšení nemám s kým sdílet, stejně však jako váhání. Vše je tak v dokonalé harmonii, jako černá a bílá, dvě strany mince, zlo i dobro…. Možná si na otázku, proč ten strach zvládnu lépe odpovědět na konci mého týdenního bytí v prostoru.
Je to s podivem, či ne? Vzala jsem si s sebou útlou knihu drobného muže a zároveň velkého mudrce Eduarda Tomáše. Otvírám ji a úvodní citát knihy zní:
„ Absolutno nezáří, nemá začátku a nebude mít konce…“. No řekněte, hezká shoda, když jsem se zamýšlela před chvílí nad začátky a konci.
…………………………………….
Cesta vlakem uplynula příjemně, lekce jógy oživila tělo, a procházka městem pomohly trochu vykompenzovat stereotyp sezení ve vlaku. Tento momentální pocit tělesné pohody byl popudem se rozhodnout pro italskou variantu – pokračovat dál a vyzkoušet také italskou železnicí. Na konci mě čeká Ligurské moře. Učím se zatím nové aplikace v mobilu, čemuž jsem se vyhýbala, ale teď beru za vděk – překladači přes focení textu. Booking a mapy beru už jako nezbytnou součást a pomocníky na cestách. Pořídila jsem si před odjezdem batoh v brněnském obchůdku „Nalehko“ a vězte, že i taková koupě dovede určitou měrou člověka na cestu nakopnout. Je tak lehký a krásný v barvě mořské či nebeské modři, že by mě bylo líto jej nechat dlouho ležet ladem. Doma se tedy ohřál jen 2 dny a teď je to můj věrný přítel, ve kterém mám jen nezbytných pár věcí. Nechybělo mi nic.
Dobrý spánek s ranním rituálem, očistným a cvičícím „menu“, a poté lákavé snídaňové, bylo pěkně vydatné. Hodilo se na cestu vlakem, a jak se říká obalení nervů pro nákup jízdenky v zahraničí, potřebovala jsem dokoupit jízdu z Innsbrucku do Riomaggiore, ale bylo možné zakoupení jen jízdenky do Florencie, ne vždy je to snadné. Takže teď vám píšu z vlaku, ale nevím, kam dříve upřít zrak, chce se mi tolik psát, zároveň mi to tak trochu kazí už snad patnáctý tunel, a pak mě pohlcují pohledy z okna na hory působící respekt a zároveň zaplavující svou krásou. Pod nimi se rozléhají vinice v tak strmých svazích, že bych pochopila, jak se mezi nimi může pohybovat kozoroh, ale člověk? Jsou všude, na každém centimetru, kde není skála. To jsem ještě netušila, že sama budu mezi snad ještě strmějšími vinicemi takto brázdit stezku už na druhý den. Sytě modrá obloha navozuje jižní klima. Cestu vlakem jsem si vlastně zvolila z několika důvodů. Je to takové malé dobrodružství, naproti letadlu pro mě uklidňující a snad ne tolik znečišťující způsob dopravy. Je to vyhlídková jízda, sám o sobě zážitek. Ubytování na dnešní noc mám zarezervované a dále se uvidí. Ve vlaku, v němž strávím celkem velký počet hodin lze odpočívat, praktikovat různá mentální cvičení, pozorovat, jíst, a také se seznamovat. Například s jednou milou cestovatelkou seniorkou z Německa, která v Itálii tři roky studovala medicínu, a teď se sem vypravila na měsíční pobyt, manžel za ní dojede a budou se toulat po místech, která je provázela po dobu jejich studia, seznámili se totiž tady, a oba pochází z Německa. Čtení je častá činnost a já tak objevuji zajímavý článek v časopise o posledním indiánském příslušníku kmene Yabi, který mě nadchl. Mluvil mi přímo z duše. Pojednával o tom, jak překonat strach skrze zvídavost. A ta byla skutečně stěžejní motivací a překonavatelem mého strachu vyjet opět do neznáma. Máme sice velkou oporu v mobilech, když nejedeme zrovna s CK, ale je tu velké „ALE“. Nemusí být signál, dojde baterie, ztratí se vám, ….takže není dobré se na tuto technickou vymoženost úplně spoléhat. To mi ještě není úplně vlastní, zvykla jsem si, je tedy na čem pracovat.
Krásně tu zní zvony. Je pravé poledne. A já si po odpočinku a posilnění skvělou focacciou dávám navrch kafe. Dobíjím mobil, prostě důvod si dát kafe. Mé prožitky předčí rychlost psaní. Předbíhají se jeden před druhým a nestačím je přenášet na papír. To okouzlení zaplavilo mé nitro, toužila jsem po tomto pocitu už dlouhé měsíce. První noc v Itálii jsem prožila v uzounkém domečku vesničky Riomaggiore v horním patře, kde byl na stěně namalovaný velký krásný kompas. Vzpomínám na citát, který mi Duša napsal do deníku a tato malba mi jen potvrzuje, jak se vše krásně propojuje. Do apartmánu jsem se měla dostat dle pokynů sms. Opět malá výzva pro mě, otevřít tajnou skříňku přes kódový zámek a tam najít klíče. S trochou zaváhání se to podařilo. Vyšla jsem po ubytování do ulic. Příjemné teplo a mnoho kavárniček a restaurací svádělo k usednutí. Našla jsem si jednu malou pod hradbami u krásného náměstíčka s kamenným kostelíkem. Víno tu nelze dostat nedobré. Vychutnávala jsem v něm celou atmosféru tohoto místa a věděla, že tato chvíle je pro mě tak výjimečná, klidná a zároveň radostná, že ji nelze zapomenout. Ráno jsem brouzdala malým ještě tichým přístavem /marinou/. Život se teprve probouzel a turisté možná ještě vyspávali. Čeká mě pobřežní stezka nad útesy a vinicemi do vesniček Manarola, Corniglie a Vernazzy, kde jsem si zabukovala nocleh. Cestu strmým, ale okouzlujícím terénem provázel jeden impozantnější výhled za druhým. A to opomíjím výhledy do regálů v kavárnách a obchůdcích. Nechci se v tom ztratit, snad až poslední den ztěžkne můj batoh o nějakou místní dobrůtku. Je tu svěží a zároveň teplý vzduch, schody do kopců na dobře značené stezce nad útesy jsou jako do nebe. Dnešní den zasvěcuji své kamarádce. Přeji ji děťátko. Octla jsem se před malou kapličkou a zrovna jsem na ni myslela, v tu chvíli mi napsala sms. To je o krásném napojení – světle. Rozvíjím dnes tedy víru, tu, která nás vede, drží a pomáhá. Dnes mě provází cestou do Vernazzy. Mám propocené tílko, které ani nestřídám za druhé, protože mě čeká další a další výstup. Kafíčko v Manarole, vesničce s barevnými domky a úzkými uličkami, bylo příjemným dopingem a zároveň potřebným odpočinkem. Další mezizastávkou je malebná vesnička Corniglia, kde se zase dobíjím vynikající kávovou zmrzlinou. Cestou potkávám na stezce turisty ze San Franciska. Velmi si chválí české au pair. Navečer přicházím do Vernazzy. Je jednou z pětice vesniček lemujících ligurské pobřeží a součástí Cinque Terre. Okouzlila mě svými úzkými a čistými uličkami jako každá z nich. Ve všech vnímám bohatou historii a dřinu místních obyvatel, kteří se tu v minulosti neživili turistickým ruchem, ale rybařením a zemědělstvím. Má pěkný přístav, který zase postrádá Corniglia, jež je rozprostřena ve stráni a přístav zde nebylo možné zbudovat. Tentokrát mám schůzku s Arthurem (přes booking), který mě ubytovává. V klikatých uličkách bych těžko našla ten správný domeček. Proto bylo v pokynech se kontaktovat s ubytovatelem. Cestou do apartmánu hledám záchytné body, abych se zorientovala. Je to docela hravé, jako třeba zelené zábradlí, květináč u zelených dveří, velký dřevěný lis na víno, lékárna a odtud doleva. To jsem netušila, že až se večer budu vracet, lékárna nebude svítit a já ji lehce přehlédnu. Naštěstí netrvalo dlouho a našla jsem se.
Při večerní procházce hledám stůl u pobřeží, kde bych mohla povečeřet, je značně plno, ale jeden stůl vidím. Právě k němu usedá milá dáma a zve mě, abych přisedla. Sedneme si a dělíme se o společnou velkou pizzu. Rozhovor je velmi příjemný a plný radosti a vzájemného souznění z cestování. Loučení je dojemné, ale na cestách někdy stačí krátké setkání, aby přátelství setrvalo dlouhou dobu, a tak to tentokrát cítím, což potvrzuje vřelé pozvání milé Kerstin do Německa a naopak.
Aniž jsem příliš plánovala, jak tuto cestu pojmout, octla jsem se vlastně na malé italské pouti. Každý den balím ráno batoh a putuji od místa k místu. To se mi na cestách líbí. Celý den trávím venku, slunce mě provází po celou dobu této cesty, stejně jako příjemné teplo. A nadšené vnitřní zvolání „uaaau“ nad výhledy je téměř nepřetržité. Jeden hezčí výhled než druhý, vlastně každý jedinečný. Vůně vegetace se mísí s vůní moře a tak je radostí vnímat dech a s chutí ho prohlubovat. Na druhý den přicházím do vesničky Monterosso al Mare o něco dříve než jsem došla do cíle den předešlý. Právě teď sedím na rozehřátém balkonku a rozhlížím se nad střechy malebné a již ne tak strmé vesničky. V dáli ční kamenná věž kostela se dvěma zvony, krásně zní. Z Veranazzy do Monterossa byl trek krátký, ale s velkolepou možností mořské koupele. Plavky, které jsem si nevzala, nahradilo merino spodní prádlo a já se nechala hladit průzračnou slanou vodou. Veškerý pot z výstupu jsem smyla a plna svěžesti se ubytovala pro tentokráte konečně i přes recepci. Mám pauzu, lelkovací, slunečnou a kochající. Ráno poblíž apartmánu, než jsem dnešního dne vyšla, jsem se potkala s Igorem. Je z Litvy a putuje už z Říma. Seděl na schůdcích a milé prvotní téma trekových bot rozbředlo příjemný rozhovor, který byl pln souznění, radosti z komunikace a konstatování, že náhody neexistují, ale otevřená mysl a vnitřní intuice přínášejí to, co právě je.
Mé kroky na tomto kratičkém putování jsou rychlé, ale ne záměrně, takže zítra se ještě mohu vydat dál, než jsem původně zamýšlela, a to stezkou sv. Antonína do Levanty. Ó slunce hřející a hladící mou pokožku. Tady v Itálii se mi vybavil proslulý film „Jíst, meditovat, milovat“. Čekám na náměstíčku na špagety s pastou a vínko. Ano, i toto byl důvod směru mé cesty. Ráda jím a vychutnávám si tuto chvíli i sama. Tedy za bujarých rozhovorů z okolních stolů.
Vstupy Eduarda Tomáše do stavu řekněme „prázdnoty“ mě provází během tohoto krátkého putování. Vyvolává jej nemyšlení. Dnešní den jsem věnovala bezmezné lásce, mateřství, své mamince. Na treku jsem shodou okolností potkávala mnoho lidí na rozdíl od předešlého dne. Stezka byla natolik úzká, že jsme si vzájemně museli dávat přednost. Beze spěchu, s úsměvem a grácií, trpělivostí někdy i shodou, že jeden druhému chtěl dát přednost první. Toto vždy provázel pozdrav v různých jazycích. Jak obohacující bylo se obdarovávat úsměvy, nebylo třeba slov. Obdivovala jsem výkony i mnoha starších turistů a snažila se je alespoň tímto úsměvem povzbudit. Kdo tedy vymyslel úsměv, byl geniální. Díky „Bože“. Špagety byly také naprosto geniální. Pesto – olivový olej, nastrouhany sýr, pomleté piniové oříšky a rozdrcená čerstvá bazalka. Už jsem to zkoušela i doma, když jsem tuto cestu „na někdy“ plánovala a zároveň našla video s receptem z této oblasti. Chutnalo i doma, ale tady přece jen o kapku víc, poměr ingrediencí nenapovím, leč nevím.
Nad Monterosso al Mare ční kapucínský klášter sv. Františka. Jak mé duši blízký. Vzpomínám na svou poutní cestu z La Verny do Assisi, rodiště sv. Františka. V klášteře nikdo není, jen ticho a historie tohoto místa. Vnímám toto místo a okamžik jako vytesané bohem pro usebrání se. Cítím tu celou svou duší minulost, ne vždy snadnou, jak to všichni zažíváme, ale zároveň i v tom drsném, naprosto přirozenou cestu. Zbavuji se času a jen jsem. Monterosso je nejturističtější, ale zároveň zde vnímám silné a blažené chvění uvnitř, jednoduše TICHO.
Vrátím se na počátek mého odjezdu. Byl to panický strach, který mě svíral, a já cítila zároveň, že odjet potřebuji, ale nejsem toho schopna. Čím to bylo? Velká pauza za poslední poutí? Covidovým obdobím a představou co může nastat, když onemocním daleko za hranicemi? Věkem? Pohodlností? Strachem, že něco nezvládnu a nemám patřičný komfort? Nejistota? Možná ze všeho něco. Šla jsem tentokrát doslova proti zdi, než jsem nakonec vyšla z branky domu a sedla do taxíku směr nádraží. Strach mohl způsobit velmi, velmi snadno, že bych neodjela. Zašlapal by mě. Je víc než dobré mu nedovolit, ať už se to týká nejen cestování, ale čehokoliv jiného, aby nás předběhl a nepustil tam, kde naše místo je. I když to zprvu nevypadá, ale vždy máme na to jej předčit. Pak se celý vesmír spojí, aby nám pomohl naši cestu /přání/ uskutečnit. Vzpomínám na nezapomenutelný výrok z knihy „Alchymista“. Vše mi často šlo jaksi pod ruku. Část stezky je placená, neměla jsem drobné, milý pán v pokladně mě pustil. Našla jsem tureckou liru. Když už mi nikde nedali večer čaj, jelikož v restauracích mají místo jen pro hosty na večeři, tak mi jej s ochotou do konvičky připravila zdarma milá paní recepční. Na nádraží ve Florencii jsem měla na přestup minimum času a musela si koupit jízdenku na další cestu vlakem. Fronta před pokladnou byla nekonečná. Nakonec mi pomohl mladík koupit jízdenku v automatu. Ve vlaku mě průvodčí vlídně upozornil, že mi chybí rychlostní příplatek, ať příště vím.
Ranní koupel za svítání v moři a jen velmi líně probouzejících se ulic byla velmi příjemným okamžikem dne. Hladina moře je klidná. Racci, kroužili kolem mě, jsou to mí velcí přáteléJ. Už se vám určitě naplnila spousta snů, a někdy ještě předčily vaše představy. Takový pocit mě zaplavil, a mé nitro je neskutečně radostné.. Jen v dáli se chystá místní trh. Přemazává se chlad a obavy covidového období. Vnímám dotek slov Eduarda Tomáše: „když poznávám to, čím nejsem, pak teprve skutečně jsem“. Téměř se mi z této lázně, kdy se cítím jen jako kapka v nekonečnosti, nechce ven do světa, a to se nestává tak často. Hlad se však hlásí o slovo, ale musel ještě chvíli počkat, než jsem se na pláži protáhla, abych pak v chůzi mohla cítit větší lehkost. Po snídani jsem se vydala na trek do Levanty stezkou sv. Antonína.
Procházela jsem druhou obydlenou částí Monterossa, stejně vábnou, i když o něco více přizpůsobenou modernímu turistickému ruchu. Nešlo se nezastavit v kavárně, jež skýtala fantastický výhled na moře v bezprostřední blízkosti pláže. Jeho modř vábí všechny mé smysly. Pokud toužíte po romantickém zážitku – tady se nabízí v mnoha obrazech. Dnešní výstup byl opět nekompromisní, a to je dobře, protože vždy nabízí odměnu, neskonalé výhledy. Míjím ruiny kostelíka sv. Antonína, kde společně s několika turisty posvačím. Dochované kamenné stěny vypovídají o skutečnosti, že i v těchto výšinách někdo kdysi přebýval, fascinující a zároveň vypovídající, že daleko od ruchu civilizace lze mnoho nacházet, zejména ve svém nitru. Zasvěcuji dnešní den vděku svému manželovi, vděku za to, že jsem jej potkala, že je mi nesmírným pomocníkem nejen na této cestě. Dnes je turistů méně než včera, ale setkání s francouzskou skupinkou na úvod bylo velmi milé. Zdravíme se za obligátní otázky, odkud jsme. Odpovím, načež, že francouzsky umím jen „bonjour“ a „J’adore“. Mile jsme se pobavili a zároveň odpočinuli v prudkém výstupu a sestupu. Do Levanty přicházím nadmíru zplavená potem, a proto prvně přímo letím do moře. Jak blažené pro tělo i duši. Písek se mi ocitá naprosto všude, a proto bylo docela legrační se na pláži převlékat, abych mohla do města prožít gurmánský zážitek, který pořizuji v pekařství v podobně focaccie. A pak už jen kafe a vlak do La Spezie, který projíždí všemi vesnicemi, jež jsem prošla. Koupit lístek u okénka bylo opět nemožné, nějak se porouchal systém. Paní v informacích mě však těsně před odjezdem vlaku trpělivě navede na automat. Podobná výzva mě čeká v La Spezii, kde potřebuji koupit lístek do Innsbrucku. Zdržuji opravdu dlouhou frontu, ale nezbývá než trpělivě počkat, než mi správný spoj s několika přestupy pán u okénka vystaví. A mám ji. Hurá.
La Spezie, dá se říci výchozí brána pro Cinque Terre a zároveň již větší přístavní město plné lidí i turistů. Těžko se mi hledá místo zarezervovaného ubytování. Mapy v mobilu přestaly reagovat, tak nezbývá než se ptát místních, je příjemné teplo, tak žádný spěch. Ještě, že jsem si předem zapsala ulici ubytování a název. Každý je ochoten mě navigovat, stane se ale, že různými směry. Matně si vzpomínám, že to bylo v blízkosti přístavu, tak se tím směrem ubírám, až se s úlevou nacházím u dveří MaMa penzionu. Odkládám vše nepotřebné z batohu a ubírám se záhy ještě krátce před setměním na večeři, dnes si chci dopřát rozlučkovou. Podařilo se mi najít na malém náměstíčku posezení s milou paní obsluhující, která se mě ujala s veškerou péčí i ochotou. A když mi nalévala na mé přání jen kapku vína, tak byla hodně štědrá, ale jeho chuť byla tak vynikající, že jsem nakonec vzala za vděk její spontánnosti. Nakonec, slavím své odhodlání a dary, které jsem cestou obdržela. Restaurace nabízí kuchyň z bio produktů a já si vskutku pochutnávám. Mé nitro je nasáté z předešlých dnů natolik výhledy, vůněmi a strmými výstupy, že pomáhá vstřebat a přijmout ruch města.
Ve vlaku. Tolik národností, tolik jedinečností a zároveň propojení. Plačící dítě, vztekající se holčička, krásná Ukrajinka, starší paní dívající se na film, turisté s rouškou i bez, Japonka prohlížející si fotky ze své cesty. Každý vycházíme odněkud, všechny nás potkal na chvíli stejný záměr – tato jízda vlakem. Indové, Syřané, černoši a běloši ….tolik myšlenek, tolik emocí co se tu schází v neviditelné podobě. Někdy se projeví, jindy zaplaví pouze nitro, aniž by je kdo zpozoroval. Odjíždíme a vracíme se, objevujeme, získáváme zkušenosti a je vlastně úplně jedno, kde jsme, protože z tohoto okamžiku svůj život tvoříme. Vracím se zpět? Kam zpět? Do kola myšlenek, stresu, spěchu, povinností….? Jak to udělat, aby v tom zůstala ta neskonalá volnost, lehkost, radost, které mívám na cestě. Ano, občas i tam zavibruje nepohodlí, když se ztratím, něco nefunguje, atd. Tak tedy „ODEVZDÁNÍ“. Snad toto je to správné, ať už jsem, kde jsem. To mi pomáhalo i na tomto putování. A ještě jeden velmi důležitý pocit. ZVĚDAVOST. Jak tedy mít totožný pocit v běžném pracovním dni? Ještě pořád nevím, jen tuším. Cestovat nelze pořád. Snad být nad tím vším, důvěřovat, odpoutat se, vědět, že je více směrů jak příznačně ukazuje kompas, možností. Když to někde drhne, tak jo, každý okamžik je příležitostí k něčemu. A proč se přitom netěšit na další putování. Kam? To se ukáže. Závěrečný den cesty zasvěcuji svým blízkým, kteří mi přináší radost ze života a vřelou lásku, synovi, vnoučkům a celé velké rodině.
Vděčím všem úsměvům a lidem, kteří mi cestou radili. Nepotkala jsem žádného nabručeného člověka. Má rodina mi fandila a byla nablízku, i když nás dělila velká vzdálenost. Každá taková cesta mě někam sune, tuším kam, a jsem ráda, že jsem udělala zase malý krůček.
Národní park Cinque Terre byl založen v roce 1999, v té době byl prvním národním parkem v Itálii, ale dnes je to nejmenší národní park v zemi a zabírá plochu 3800 hektarů. Nachází se v provincii La Spezia v oblasti Ligurie na severu Itálie. Národní park zahrnuje i 5 středověkých městeček s domy postavenými na skalních útesech, jsou to obce Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare a v roce 1997 byly zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
S láskou a přáním, ať se vaše sny naplňují s důvěrou v sebe
Janka