Odkládala jsem dlouhatánský čas vysněnou cestu vlakem po Švýcarsku. Navíc měla být dárkem Dušanovi k padesátinám a splnit také můj sen. A proč ten odklad? Vždy mi vytanulo jasné stanovisko: „nedostupné, zamítnuto, draho“. Nějak z toho sešlo a mezitím pár roků přibylo. Letos mám velký důvod uskutečňovat to, co si přeji, pokud to jen trochu jde, zejména když nějaké malé finance spadnou z nebe. Tak se stalo a já po odchodu mé maminky vnímám, že není dobré na spousty věcí jen čekat. Takže plním dárek Dušanovi, sobě a snad i trochu inspiruji vás. Zároveň lnu k přírodě, aby pofoukala mou duši. A k naplnění vlastně došlo také díky tomu, že něco nevyšlo, jak už to tak bývá. Když se nám zdá, že se něco hatí, většinou přijde něco ještě mnohem lepšího. A taky že jo. Od velkého plánování asi většina z nás už celkem upustila, pokud můžu mluvit za sebe, tak se skutečně do dlouhodobých plánů nepouštím tolik, jako tomu bývávalo. A tak tuto manželskou výpravu plánuji týden předem díky impulsu, který přišel mailem od mých kamarádek, báječných cestovatelek. A daří se. Zjišťuji přednosti Global interrail pasu po železnicích Evropy, jeho využití tedy plánuji i do budoucna. Po třech dnech váhání rezervovat si ubytování zjišťuji, že se zatím značně zvýšila cena. Cenná zkušenost pro příště zní: „neváhat“. Vydáváme se do, pro mnohé, nejluxusnějšího resortu, kam prý jen jezdívávala tak říkajíc „smetánka“, neodolatelného švýcarského St. Moritz.
Vlakem cestujeme oba rádi. Je vždy první volbou pro dopravu, a tentokrát i se zážitkem trati, která je zapsaná pod UNESCEM. Volíme cestu tam s přerušením v Innsbrucku, abychom se přeci jen příliš neuseděli. Dobrá volba. Innsbruck mi už posloužil jako zastávka mnohokrát, je to příjemné alpské město mnoha chutí, a to doslova zažíváme ve štrůdlárně, kde je těžké zvolit jakou náplní pokochat své chuťové buňky. Výhoda cestování ve dvou je možnost větší ochutnávky, dělení se, když dobře nevyberete, druhý se vždy slituje. Alespoň manžel si už zvykl a počítá s tím, za což si ho vážím. Doporučuji jeden zážitek. Jelikož nám šlo jen o jednu noc, našla jsem u nádraží ubytování s výhledem na vlakové nádraží. Nejsem zarputilý fanoušek železnic, ale těm by se to vskutku líbilo. Co ale zaujalo mě, je střešní bar, který má moc hezkou atmosféru, ať už si tam posedíte u kafíčka s knihou v ruce, kochajíce se z otevřené terasy nejen z jedné strany výhledem na vlaky a bez hluku, ale i na neodolatelné alpské vrcholky, pod kterými tepe život města plného umění, hudby, horské atmosféry a dobrého jídla, či se necháte unášet variacemi koktejlů, příjemné hudby a vyladěného prostředí. Prostě nečekaná romantika přímo u nádraží.
Na druhý den si přispíme, jelikož na vlak jsou to maximálně tři minuty a dalších pár minut využijeme jen k nákupu snídaně do vlaku. Čeká nás pětihodinová jízda alpskou krajinou. Kniha s sebou do vlaku zůstává v batohu, zapomněla jsem, že kochání se při klidné jízdě rakouskou a švýcarskou železnicí nelze odolat. Nemám tu tentokrát kamarádku, která by mé jásání sdílela a ještě by se přidala, zatímco manžel dokáže pozorovat vše s klidným výrazem, bez vzdychání, šťouchání a focení. Krajina, kterou projíždíme je opravdu nádherná, vlak pohodlný a cesta naprosto plynulá. Takto dojedeme do horského střediska St. Moritz, pozor, s tříminutovým zpožděním, takže nelze brát vždy vše doslova, ani tu přesnost švýcarských hodinek. Ale kdo by na dovolené lpěl na čase.
Výstup z vlaku mi tu připomněl chvíli, kdy jsme s kamarádkou vyšly z nádražní haly v Benátkách a před našima očima se otevřel výhled na kanál Grande s loďkami a „uaaau!“bylo na světě. Pár kroků od nádraží se před námi tentokrát rozprostřelo jezero lemované vrcholy hor vybíhajících do výšky až 3 tisíc metrů i výš. Ožívám po několika hodinách sezení ve vlaku pohledem na tu krásu. St. Moritz se nachází ve výšce 1822 m, tedy větší než je naše Sněžka a vzduch je tu vskutku tak čistý jako vše kolem. Ubytování nacházíme snadno. Informační systém celé oblasti Engadin je naprosto přehledný a jak se říká pro turisty přátelský. Čeká nás pár dnů v horách. Prahla jsem už dlouho po vysokohorské turistice. Tady se jí lze tak nabažit, že měsíc by zdaleka nestačil. Stejně tak bychom se mohly nabažit chutných snídaní, je znát kvalita místních produktů a všeho, co je tu k jídlu i pití.
První den volíme doporučenou trasu kolem jezer a výlet si prodlužujeme po okruhu i pěší cestou přímo k našemu ubytování. Co mě zaujalo je, že v celé této oblasti, kterou St. Moritz zahrnuje – jedná se o několik horských středisek kolem několika jezer, se můžete zdarma dopravovat autobusy a využívat všech lanovek. V ubytování obdržíte kartu, která vás k tomuto opravňuje, pokud zde alespoň strávíte dvě noci. Celá oblast je velmi rozsáhlá, turisté se tu natolik rozptýlí, že jsme při své túře procházeli půl den celým údolím, jen za občasného vykouknutí sviště, zcela sami. Pokud máte bolavé koleno nebo lepší varianta, vstanete později, můžete se přiblížit ke svému treku vždy lanovkou, stejně jako ji využít k tomu, aby při sestupu, netrpělo. Nerada cestuji letadlem, nerada ani lanovkou, tady jsem brala opět odpoutání se od stability země, jako výzvu. Psi v lanovce mají výhodu, že nevidí z okna, jelikož prosklení je až nad jejich výškou, tak jsem svůj zrak sklopila na jejich úroveň, a rozhlížela se maximálně po obuvi přítomných. Přiblížit se k výchozímu bodu je však velkou výhodou pro treky ve výšce nad 2000 – 3000 m. A nejednou jsme ji využili a já už po třetí jízdě dokázala zvednout zrak nepatrně výš. Značení cest je přehledné, ale neudává čas, ten lze doladit přes mapy v mobilu.
Věřím, že se již od časného jara odhodlaně prodírá ke světlu mnoho kouzelných květin. Neznám názvy všech a vím, že ani nepotřebuji, stačí se nechat doslova nasát jejich něžností a krásou, často jsem se od nich nemohla odtrhnout a jít dál, protože jejich kouzlo, ale i síla projít skrze kameny mě nechávala v tichém pohroužení a nebýt Dušana, tak kdoví, jestli bych nezatměla, bylo jich tu tolik druhů, tolika barev a na tolika místech, že botanik tu svou vášeň může nechat doslova rozkvést. Každý den byl jiný, každé údolí, kterými jsme tu prošli bylo něčím zajímavé, odlišné a jedinečné. Dokonce jsme zavzpomínali na naše putování Ladakem v Indii. Kamenitá a vyprahlá část jednoho údolí nám ji velmi připomněla včetně strmých srázů, ve kterých jsem si nepřála uklouznout. Naopak svěží a bujná zeleň jiného liduprázdného údolí s potůčky a pasoucími se kravami, které byly naštěstí ukázněnější než ty, co jsme jednou zažily v Rakousku a honily nás, vzbudily touhu zastavit čas a v této pohádkové zahradě do nekonečna nasávat svěží vůně, čistý vzduch a brouzdat se ledovými zurčícími potůčky.
Má otužilá kamarádka by mě možná přivedla se v horském jezírku i vykoupat, takto jsem se „donutila“ jen osvěžit po kolena, a připravovat se na příští možnou koupel prozatím skrze ledovou sprchu na pokoji. Často se nám stalo, že jsme svou naplánovanou trasu pozměnili, jelikož bylo tak lákavé jít dál a dál, tudíž se nám každý takový horský trek prodloužil. Tělu to však dělalo dobře, stačí jen překonat počáteční nepohodlí a zvykne si na své nové tempo, snad jej doma nahradím pravidelnými „pochody“. Překvapily mě bujné a husté borovicovo-modřínové lesy, nádherné oázy a zázemí jezer pro rodinnou rekreaci. Každý si tu může přijít takříkajíc na své, jakákoliv věková skupina, od seniorů po děti a také rozličných zájmů. Malebné romantické procházky mohou vystřídat fyzicky náročné túry, nadšení běžci tu najdou tratě mnoha úrovní, vodomilové zase spoustu vyžití v tomto živlu a děti si přijdou na své například na dětském nápaditém hřišti, dokonce umístěném ve výšce 2256 m n.m či na pikniku u jednoho z mnoha jezer, které poskytují veškeré zázemí pro rodinná setkání včetně úhledně připraveného dřeva u každého z mnoha ohnišť kolem jezera.
K průsmyku Maloja se necháváme dovézt pohodlným autobusem. Směsice cizích jazyků vypovídá o lákavosti tohoto místa. Mám ráda mezinárodní atmosféru, navozuje mi stav bez hranic a sounáležitosti a navíc možnost v základech přeskakovat z jednoho jazyka na druhý, japonštinu samozřejmě vynechávajíce. Podařilo se nám jednou ne přejet, ale vystoupit o zastávku dříve, žádná tragédie, nikam nespěcháme a navíc když můj zrak ulpěl na krásném stylovém dřevěném domečku, navíc s kavárnou, manžel mezitím objevil obchod, do kterého mě dostrkal a věděl proč. Pořídila jsem si tu při velmi sympatickém nákupu trekové kalhoty, jsou tak pružné, že se hodí i na jógu a konečně nahradí mé původní, mnoha cestami protřelé, místy již tak tenké, že ledasjaká díra se na nich našla. A vězte, že cena za ně byla běžnou, jako u nás. A pak, že netrefit autobusovou zastávku je smůla.
Průsmyk Maloja se pyšní úctyhodnou výškou a pohled do údolí z něj budí vskutku respekt a úžas zároveň. Vydáváme se odtud k jezeru. Má to být procházkový den. Terén není náročný, jen mírně stoupáme. U jezera na velké planině obdivujeme blízkou kozí farmu – nepřehlédnutelné čisto všude kolem a slibujeme si při zpáteční cestě osvěžení v jediné chatě s výhledem na jezero. Vydáváme se hlouběji do útrob údolí, které zakončuje ledovec. Dojdeme až k řece, jež pojímá vodu z ledovce a je krásně divoká. Musíme se vrátit zpět, časově bychom nestačili udělat okruh či dojít na jiné místo, vzdálenosti jsou tu značné a my vlastně dnešní den určili procházkovým; když tu můj zrak přiláká malý převis kousek od značené cesty. Je vidět, že převislá jeskyňka je doladěná lidskou rukou. Kameny jsou z jedné strany naskládané pečlivě na sobě, aby dělali oporu pro strop. Táhne mě to k ní, ale dovnitř mě nevpustí velká pavučina s pavoukem, zodpovědně hlídá prostor, že by pro poutníka, či poustevníka? Nechce se mi odtud. Divoká voda se převaluje přes kameny a je krásnou zvukovou kulisou přerušující ticho hor. Manžel popošel dál a vím, že na mě čeká. Dává mi prostor i čas tu být, ale také pečlivě dohlédne na to, abychom se včas vrátili.
Chata u jezera je příjemným odpočinkem, a také nezapomenutelným zážitkem. Vešla jsem dovnitř a omamná vůně ohromných dortů zaplavila mé smysly. Nebyl to jen apfel kuchen /jablkový dort/, ale dalších úžasných 10 druhů obřích dortů, chuti rozmarné a víc než lákavé. Uhodli jste, že jsem neodolala, jen jsem litovala, že i jeden kousek stačil nám dvěma, co se týká velikosti. Více by náš žaludek bohužel neuvítal. Touhu vystřídal klid. Do své mysli jsem si toto horské jezero uložila tak, abych si jej mohla vybavit v mnoha detailech pro navození vnitřního klidu, od tyčících se horských velikánů kolem, po klidná osamělá zákoutí s tak průzračnou a klidnou vodní hladinou, a harmonií barev, že nelze jinak, než se tímto místem plným čistoty nechat pohltit a „ztratit se“ v něm.
Jen pozvolna se začínáme vzdalovat a přenášet opět směrem k domovu. Zalíbil se nám způsob cestování vlakem, čekají nás ještě dva noclehy při návratu domů v zahraničí. A mezitím spousta zážitků. Ze St. Moritz stále ještě na jízdenku /interrail global pass/ cestujeme na jih do italského městečka Tirano. Cesta trvá 2 hodiny vlakem a je sama o sobě velkolepým zážitkem. Navozuje na trasu zapsanou pod UNESCO druhou polovinou. Celá trať je pod názvem Bernino Express. Nejvyšší vlaková stanice je ve výšce 2253 m a rozprostírá se kolem ní nádherné blankytně modré jezero s mnoha turistickými cestami. Projíždí přes vysoké viadukty kolem strmých stěn a poskytuje tak pohodlnou cestu skrze alpské velikány než dojedete do cíle, kde majestátnost hor vystřídají palmy, fíkovníky a dobrá chuť italského vína. Po této „adrenalinové“ cestě se vrháme rovnou ke stolu s chutí italských špaget i dobré kávičky. Navštěvujeme zde proslulou baziliku Madonna di Tirano, místo, ke kterému míří stokilometrová poutní cesta – chcete-li se trochu prošlápnout a zároveň navštívit mnoho krásných kostelů lemujících tuto poutní cestu.
Na druhý den tentokrát za mlhy sedáme do typicky červeného vlaku Bernina Express, abychom zažili tuto vyhlídkovou jízdu v jiném hávu. Občas se mlžný opar protrhne a my si připomeneme jedinečnost této jízdy. V St. Moritz přestupujeme, abychom se dopravili do hlavního města kantonu Graubünden, a tím je město Chur, jedno z nejstarších švýcarských sídel. Je to nevelké město, ze kterého číší jak starobylost a tradice snoubící se nenásilně s moderním uměním, jehož důkazem jsou například velmi nápadité kašny. Je příjemné přerušit cestu vlakem, projít se, protáhnout, občerstvit a přitom ještě nechat na sebe působit atmosféru navštíveného místa, ticho katedrály, respekt a obdiv z velikosti budících sekvojí, které se nachází u místního domu umění či obdivovat nevelký, ale malebný park v centru města s historickými domy a jejich krásnými malbami. Poslední dvouhodinový vlakový úsek dne nás dopraví do horské rakouské vesnice St. Anton am Arlberg, lákavé místo zejména pro zimní sporty, ale i v létě si tu turisté přijdou jistě také na své, o čemž nás přesvědčují hospůdky, které míjíme cestou do malého penzionku s milou majitelkou a jejím velkým vřelým úsměvem. Ten mile završil naši objevnou, pohodovou, ozdravnou a radostnou cestu tam, kam jsem si myslela, že nikdy nepojedu. A proto ponaučení, méně myslet a věřit, že ne vše se jeví tak, jak se nám někdy zdá.
Ze srdce vám přeji nezapomenutelné objevné cesty blízké i vzdálené.
Janka