Rozum a cit. Všichni známe tento román plný protikladů, zároveň k sobě tak přitahovaných. Bolest a láska. Do morku kostí jsem prožila tyto dvě silné emoce. Jako černá a bílá, jedna prostupovala druhou, nemohly se od sebe hnout. Zasáhly mě jako blesk na mé poutní cestě a já jimi byla zmítána jako loď v bouři, a neviděla břeh, bezmocná a zkřehlá v nelítostném boji hluboké bolesti a nesmírné lásky.
—————————————————————————————
Mám sbaleno. Dokázala jsem to pod 8 kg. Úspěch. Pouť za poutí to je snazší. Na tuto chvíli jsem čekala pár roků. Měla jsem našlápnuto z La Verny do Assisi v roce 2017 a teď v roce 2023 jsem cestu chtěla dokončit z Assisi do Říma. Nešlo ani tak o výkon a cíl, jako spíše prožitek, který každá pouť přináší a je neskutečně jedinečná, vždy přinese něco jiného. A nakonec samozřejmě příroda, změna, dobrodružství, srovnat si v hlavě co v životě chci a co ne, nechat cestu promlouvat samu o sobě – v tichu. Vše z toho mi přinesla. Nějaký instinkt mě přesvědčil, že nemám jít sama. S Klárkou jsem putovala kousek po Javorníkách. Poznala jsem v ní obrovské nadšení, mladost, organizační schopnosti, klid a rozvahu v jakékoliv situaci, tak jsem se jí rovnou zeptala, jestli mi nechce dělat parťačku. Bez velkého rozmýšlení kývla a já jsem jí za to, jak se říká, do konce života, vděčna. Poutní cesta začíná daleko před prvními kroky po značené stezce. Nadšení, těšení se, trocha plánování, balení, loučení se.
„Budu na Tebe myslet Janinečko“, loučila se se mnou těmito slovy maminka. Načež jsem jí odpověděla, ať tolik na mě nemyslí a nedělá si tím starosti, že budu v pořádku, že tentokrát mám s sebou i parťačku, takže ve dvou se to lépe táhne. Dnes bych odpověděla jinak: „děkuji, vážím si toho, že na mě myslíš a je to od Tebe moc hezké“. Po této mé životní pouti bych udělala a řekla spousty věcí jinak, ale manžel mě vždy uklidní krásným rčením: „vždy děláš v tu danou chvíli to nejlepší, co můžeš“. Týden před mým odjezdem mi maminka věnovala knihu. Bylo to výjimečné, že mi ji koupila, knihy jsem od ní často nedostávala, a ještě navíc takovou, kterou jsem s chutí přečetla, a která má v sobě odkaz. Je o poutní cestě do Santiaga portugalskou pobřežní variantou, kterou jsem si přála jít. Krátce před odjezdem jsem maminku po mé lekci navštívila, a pozvala ji na druhý den i k nám. Nechtělo se jí, ale než zavřela dveře, řekla, že mě ještě navštíví u nás na Pohořanech. A tak mě vypravila na poutní cestu.
Prolamuji vazby na pohodlí, tzv. vásany, a nastupuji do busu ve svých milých Pohořanech, stírajíce slzu, když za mnou Dušan /manžel/ mává. Opouštím na chvíli to, co je mi tak drahé – domov a muže a vše krásné, co mě v běžném životě naplňuje. A proč tedy? Jeden svůj kout duše potřebuji uspokojit, seberealizovat se, a tím je pro mě putování.
Začátek nám drhl. Cestovaly jsme vlakem a to, co se děje skutečně jen zřídka se stalo nám. Lokomotiva se porouchala a my uvízly ve vlaku někde mezi hranicí Rakouska a Itálie čekajíce nevěda, kdy odjedeme a jestli vůbec. A během těchto nekonečných hodin jsme měli čas nahlížet do svých pocitů, také se seznamovat se zajímavými lidmi, jako byl například Japonec, který jel do Itálie na konferenci věnované astronomii. Když k nám přistoupil do kupé, měl na sobě roušku a obě jsme se poté shodly, že náš vnitřní komentář nebyl zrovna lichotivý. Poté když jsme se s ním blíže seznámily, naopak byl velice milý, skromný a sympatický. Kolikrát ještě musíme zažít obdobné, než zanecháme těch počátečních kritik, aniž bychom o člověku věděli více a poznali jádro naší kritiky, a uvědomili si, jak moc svým odsuzováním chybujeme. Nakonec jsme přece jen dojeli až do Assisi a obětaví dobrovolníci ubytovny „Laudato Si“ v Assisi nás dokonce z nádraží v pozdním večerním čase vyzvedli a my mohly po nečekaně prodloužené cestě spočinout v čistých pokojích kamenného domu u sympatických lidí, kteří svou práci dělali dobrovolně a s nadšením. Takoví se často na poutních cestách potkávají. Večerní procházka klidnými uličkami Assisi nás pohladila na duši a otevřela nám následující poutní cestu.
Nemohli jsme opominout prohlídku Baziliky sv. Františka a Baziliku sv. Kláry, obzvláště významnou pro mou spolupoutnici Klárku. A pak, po příjemném obědě v zapadlé tiché kamenné uličce už nezbývá než udělat první krok, za ním další a další, jen vpřed. Na pouti mám v sobě vždy mnohem více prostoru sledovat, co se děje uvnitř, nechávám vše přicházet svobodně, aniž bych příliš na něco tlačila. Každý den krok za krokem se stále něco mění, krajina, pocity, přístup, reakce – je to neustálý pohyb a já vím, že nic nemůže být napořád, uvnitř i venku. Klárka mě učila poznávat květiny, je skvělá botanička. Příroda nám jich v tomto období nadělila opravdu hojně. První tři dny jsou rozcházející, tělo si zvyká, poté se jde už snadněji, a když pouť dokončíte, naopak celodenní chůze chybí.
Tato poutní cesta není příliš tak říkajíc frekventovaná. První poutnici, kterou jsme potkaly, byla z velké dálky, Spojených států, sympatická, starší krásná žena Kit, a v její duši bylo znát, že už prošla mnoho kilometrů, putovala z Říma do Assisi, tedy opačným směrem.
Na první a poslední italské pouti z La Verny do Assisi jsem měla ne zrovna příjemné setkání se psy, tentokrát jsem si vzala trekingové hole, upřímně hlavně na sebeobranu dotírajících psů, samozřejmě se žádný takový neobjevil, zato jsme našly dikobrazí ostny. Ano, dokonce jsme si jich pár z cesty schovaly na památku a pro přátele. A světe div se, dikobrazy zde skutečně žijí. Přírodovědci se dodnes přou, zda dikobrazi jsou na Sicílii a v jižní a střední Itálii původním druhem. Výzkumy každopádně ukazují, že se v Itálii začali někdy od 70. let minulého století šířit směrem na sever a dneska už je najdete až v podhůří Alp i v okolí Verony, no a na naší poutní cestě míst s nalezištěm dikobrazích bodlin bylo několik. Dokonce i pach nám připomněl dikobrazí výběh ze ZOO. Žádného jsme nepotkaly, a ani toho nelitovaly. Druhý poutní den zakončujeme v kouzelném bývalém klášteře benediktských sester, dnes v podobě příjemného hotelu, poskytující nádherné výhledy a velmi vstřícný personál. Po snídani, která vskutku neskýtala žádnou askezi, se s dobrou náladou vydáváme na další cestu třetího poutního dne. Potkáváme pasáka ovcí, který, jak jinak, gestikulací naznačuje, že nás rád vidí, je to pohled jako z pohádky. Posléze se k nám připojuje malý pes z malé vesnice, kterou jsme procházely. Ne a ne se vrátit zpět, ještě že jde proti nám opět opačným směrem poutník, ke kterému se pes přidává již správným směrem domů.
Při jedné pauze, kdy v dřepu svačím a chci se znovu narovnat, se mi zablokoval nějaký nerv v bedrech, to se mi opravdu nestává, bylo to tak nečekané, že bolest velmi opatrně rozcvičuji na přilehlém pódiu, něco jako amfiteátr, přišel zcela vhod. Můžu jít dál, vděčím tomu, ale zároveň jsou mé kroky provázeny velkou opatrností. Klárka se mi postarala večer ve Spoletu i o výborné špagety z místní restaurace až do postele. Oceňuji velice rozhodnutí jít ve dvou, samozřejmě to skýtá své přednosti, jako například v tuto chvíli, na druhé straně, i omezení. To samé však mohu napsat i o sólo putování. Obojí se tedy rovná.
Brzy ráno se vydáváme na malou procházku Spoletem ke katedrále a na snídani. Dokupujeme zásoby na celý den, jelikož bude ve znamení stoupání a horského terénu. Pistáciový croissant nás dobře naladil, a tak s čistou hlavou a já modlitbou za bezbolestná záda stoupáme krásnou krajinou ke klášteru Montelucco, kde sv. František spočíval ve svých modlitbách. Celý tento den nám nabízí hluboký klid v krásné divoké přírodě s výhledy daleko do krajiny. I náš společný rozhovor utichl, jelikož obě necháváme promlouvat přírodu. Až nás z našeho pohroužení vytrhlo nečekané místo vysoko v horách. Krásný barevný žebřík, pomalované a popsané kameny, vstupní brána do prostoru s nebem místo střechy nad hlavou, jen převis jeskyně vytvořil prostor pro spaní. Koho? Netušíme, celý tento „obydlený“ prostor je nám otevřený, komunikuje s námi skrze různé citáty a slova. Je to jakási oáza vytvořená pro kolemjdoucí, zároveň čímsi tajemná a přitom zabydlená. Náhle nás překvapí, a to doslova Klárčiným úlekem, muž v černém, který se tu zčistajasna objevil s vlasy jako hnízdo. Vnímala jsem, že takové místo nemůže obývat nikdo nebezpečný, ale je třeba být stále pozorný, tím přítomný a klidný. Marco, tak se jmenoval, se při svačině rozpovídal o svém žití na tomto velmi odlehlém místě v horách. Měl za sebou velkou kariéru v IT prostředí v Římě. Jednoho dne dozrál čas a vše opustil, nemohl už dále žít v civilizaci, tolik jej prosytila, že se potřeboval nadechnout, a tak tu žije už rok. Zajímavé povídání a věřím, že není sám, co takto opouští světla velkoměst a úspěšných firem, které však jsou schopny člověka pohltit, pokud včas neodejde. Našel tu i pramen a pokládá to za zázrak, do té doby si pro vodu chodil daleko do vesnice. Necháváme tu drobné jídlo, které jsme v batozích vylovily a pokračujeme dál, každá si neseme nevšední prožitek z tohoto setkání. Škoda, že jazyková bariéra nedovolí zajít v rozhovoru více do hloubky, takové rozhodnutí nedělá člověk běžně a zkušenost, kterou mu celý rok pobytu v horách dal, by byla na povídání nejen jednoho jarního odpoledne. Cesta je tento den velmi dlouhá, v závěru, když už nohy opravdu bolí, se vzájemně podporujeme slovy, úsměvem, dobrotou. V malé vesnici v podhůří se na sklonku dne ubytováváme v malém hotýlku a teplá italská večeře nás opět staví na nohy, kterým však spánek udělá rovněž velmi dobře.
Na caminu vždy spím velmi dobře, možná je to celodenní chůzí a pobytem na čerstvém vzduchu, leč ani tady neutuchají nepříjemnosti, jako třeba můj vypadený rozkývaný zub, s Klárkou jsme se nakonec i pobavily, protože se to stalo u jídla. Naštěstí nezanechal bolesti, a tak se můžeme těšit na pátý den putování krásným rozlehlým údolím podél řeky Nero až k vodopádům Marmore na řece Velino. Jedná se o největší umělý vodopád na světě, který se skládá ze tří stupňů, z nichž nejvyšší měří 83 m, celková výška vodopádu činí 165 m. Je to dílo starověkých Římanů z roku 271 př.n.l. Na počátku dvacátého století bylo vzhledem k rozvoji těžkého průmyslu v okolním kraji rozhodnuto využít sílu vodopádu k výrobě elektrické energie. V roce 1929 byla vybudována vodní elektrárna. Rozhodně stojí za delší zastavení a my to tak i naplánovaly. Doporučuji pláštěnku, i když nepršelo, tak mohutný spád vody vytváří na okolních vyhlídkách nečekanou sprchu. Trasa tohoto dne vedla po rovině, odpočinková. U snídaně potkáváme dva páry z dalekého San Franciska a Ulriku z Německa žijící v Praze. Cílem jejich dnešního dne je dojít až za vodopády, což obnáší velmi dlouhou trasu. Každý máme jiné nastavení a jsem ráda, že se s Klárkou shodujeme si vše více vychutnávat. V Aarone v lékárně se vybavuji hřejivou náplastí na záda, byla balzámem. Cestou obdivujeme obří žížalu, Klárka fotí, aby tuto raritu mohla sdílet se svými žáčky v DDM. Načež se nám zjeví následně i užovka. V podvečer se s hladovým žaludkem přesvědčujeme o rozdílném čase otevírací doby restaurací než, je tomu u nás. Nezbývá než čekat do pozdního večera, než usedneme k dlouho očekávanému jídlu.
Ne všichni mluví anglicky, a tak se se dvěma postaršími sestrami, které nás ubytovávají dorozumíváme řečí, která nám není společná, ale přesto funguje. My na ně anglicko-česky a oni na nás italsky.
Zaznamenávám si pocity, které ve mně toto putování vyvolává:
Úsměv
Úžas
Prostor
Svoboda
Vděčnost
Klid
Překonání
Síla změny
Jedinečnost
Přátelství
Vzájemná pomoc
Dobrý spánek
Příroda
Šestý den putování; tatínek by oslavil narozeniny. Určitě by se mu líbilo namalovat jezero, ke kterému jsme došly, kde odpočíváme a kocháme se krajinou. Dnešní den se mi zapíše do hloubi mé duše. U jezera si voláme s maminkou, jako každý den, je to už takový příjemný rituál, vím, že ji těší, že o mně ví, tuto pouť mi moc přála. Vůně bylinek nás obklopuje téměř na každém kroku – mateřídouška, meduňka, rozmarýn, levandule, černý bez, jitrocel. Počasí je hřejivé a slunečné. S Klárkou souzníme. Stačí pár dnů na to, abychom našly stejný rytmus, sladění, motivaci. U jezera jako ve filmu sedíme v krásné restauraci u výtečného jídla, píšeme pohledy, přenášíme se tak ke svým blízkým, mám tuto chvíli na cestách ráda. Nasáváme vůni jezera, klidu a přírody všemi našimi smysly. Cítím neskutečnou harmonii, až meditativní klid. Čeká nás závěrečný výstup na krásný pahorek nad jezerem, připomínající mi pyramidu, nespěcháme, na jeho vrcholku se rozkládá velmi malá kamenná vesnice Labro, která je jako z jiného světa, když do ní vstupujeme kamennou bránou, obklopí nás pocit ticha, jakési majestátnosti tohoto místa. Jen se na sebe podíváme a víme, že toto místo je něčím jedinečné. Vetkne se do mé duše navždy. Procházíme strmé úzké kamenné uličky a jsme okouzleni. Jsme ubytováni v kamenném domě, do kterého se vchází přes krásný dvorek skrze obloukovitou kamennou bránu. Paní majitelka nám velmi zajímavě popsala úschovu klíče i dům, takže jsme pod kameny hledaly klíč i dům na několika místech v uličkách, než jsme dům i klíč našly. Byla to taková zajímavá hra. Nezapomenutelný interiér domu snoubil moderní pojetí s tradičním, v krásné čistotě, a přitom zachování ducha tohoto místa. Odkládáme batohy, rychlá sprcha a nedočkavě vyrážíme do uliček, jako bychom tu byly samy, jen na úplném vršku celé vesnice, kde se nachází malebný kostelíček, potkáváme hrstku turistů, poutníků. V kostelíčku jsme samy, zapaluji svíčku, a přitom myslím na své nejbližší, maminku, rodinu, přátele. Obdivujeme krásné kostelní okénko jako do nebe, ze kterého se nás slunce dotýká svými paprsky. Je to velmi silný okamžik. Z místa před kostelíkem je krásný výhled do okolních kopců. Scházíme na malé náměstí před kamennou branou do vesničky. Je tu několik laviček. Odbíhám zavolat mamince, slíbily jsme si večerní hovor. Nezvedá. Mám nepříjemný pocit. Volám bratrovi a náš hovor je po chvíli přerušen. Jsem zmatená. Vracím se na lavičku ke Klárce, když mi volá můj syn a po jeho otázce, zda je se mnou v tuto chvíli Klárka a zda nejsem sama, vím, že přijde něco, co nikdy nikdo nechce slyšet. Maminka měla mozkovou příhodu a je v kómatu. Svět se zastavil. Bouře zoufalství, které nelze zastavit. Na pokoji mě Klárka posadí před okno, kde právě zapadá slunce. Dnes je úplněk, v dáli daleko pod námi se rozléhá jezero, pohled jako z nebeského okna a já v něm hledám naději, která je v nedohlednu. Má mysl je u mé maminky, jsem s ní, a zároveň v nekonečném proudu slz. Mezitím Klárka vyřizuje s neuvěřitelným klidem i citem vše, abychom mohly být v co nejkratším čase v nemocnici v Olomouci, kde je teď má maminka. Klárce se podařilo domluvit díky paní majitelce domu, která je v danou chvíli ovšem v jiném městě, taxikáře, jenž přijede pro nás v nočních hodinách a zaveze nás do asi 2,5 hodiny vzdáleného Říma na letiště. Vše se odehraje, jako bych tam nebyla, jen mé tělo. Má mysl je s maminkou. Ve Vídni nás čeká můj syn Tom, babička v jeho životě zastala nezapomenutelnou roli, měli mezi sebou velmi hluboký láskyplný vztah. Pomocí mnoha dobrých a ochotných lidí jsem do nemocnice ze zapadlého koutu Itálie přijela v poledne a u maminky ještě mohla prožít její poslední dva dny. Bylo to pro mě tak důležité, že nelze slovy vyjádřit vděk všem, kteří mi to umožnili. Mohu svou maminku provázet, a i když neodpovídá a nereaguje, vím, že ví, že jsem s ní. Řekla jsem jí toho hodně, snažila se jí klidnými slovy vést tam, kam vede cesta nás všech. Proudy slz a beznaděje jsem nechávala za dveřmi. Je to nepopsatelně těžké. Dnes o tom píšu, protože až po této bolestné zkušenosti jsem poznala mnoho dalších, kteří své rodiče už nemají a já vůbec netušila, možná má každý svou cestu, jak se vyrovnávat s touto ztrátou. Má cesta má mnoho podob a stálého hledání. Jednou z nich je o tom psát.
Do mého putovního deníčku mi manžel napsal, jako vždy, na každou mou pouť citát: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen“. J.R.R. Tolkien. Já jsem bloudila ve smutku, žalu, bezmoci, zlosti, výčitkách. Nenacházela jsem cestu, byla jsem schoulená v houští a neviděla skulinku světla, cestu ven, jak se znovu nadechnout a být volná, vidět světlo, vidět cestu dál. Začala jsem denně téměř automaticky sedat do meditační pozice, nejdříve se odplavovaly veškeré emoce, ale pak, jakoby mi maminka vyslala paprsek shora a ten vnesl světlo a klid do mého nitra, hluboký prožitek a úplná prázdnota, bezpečí, žádné trápení. Byla to oáza, ze které se mi nechtělo nikam. Ani to však nešlo držet napořád, ale dalo se k tomu vracet, a tak jsem se chytala meditace, jako tonoucí stébla a zároveň v ní léčila svou duši. V té prázdnotě jsem viděla a cítila tolik lásky provázené posláním. Bylo tak jasné, a já bláhová jej za jejího života viděla pouze okrajově. Vnímala jsem naprosto jasně, jak byla silná, obětavá, pokorná a povzbudivá, její odkaz, který si nesu nyní ve svém srdci s hlubokou vděčností. Nejsou to jen pouhá slova, je za nimi tolik krásných prožitků, kéž by se mi podařilo jej nést a předávat, jako to dokázala ona. Žádný kal, vše špatné se odplavilo a zůstala jen ryzí krása, čistota jejího bytí mezi námi.
Jak už jsem se zmínila, maminka mi téměř nikdy nekupovala knihy. Před mým odjezdem na cestu do Říma mi však přinesla knížku, která je zpovědí jedné poutnice o cestě z Porta do Santiaga. Po všech těch událostech jsem věděla, že to je odkaz maminky, abych šla dál, a tak mé kroky možná brzy povedou opět do Santiaga a zároveň v srdci s maminkou a jednou s Klárkou možná doputujeme i do Říma.
Děkuji, že jste naslouchali mým slovům.
Věnováno Tobě, maminko.