To si tak jdete na tajči trénink a poté chvíli posedět se svými přáteli po tréninku, přičemž netušíte, že ještě ten večer za tmy, sněhu a mrazu vyrazíte běhat s čelovkou. A začal příběh.
Mimochodem už při vyslovení slova „běh“ mi vždy naskakovala husí kůže ne z nadšení, ale z představy všeho bolavého a vlastně pro mou osobu úplně nedostupné disciplíny. Ve škole jsem při běhu opravdu trpěla.
Tak tedy, jak to všechno začalo? Jednoduše sázkou, výzvou, vyburcováním, zvědavostí a také touhou zažít něco úplně nepředstavitelného. Můj velký kamarád běhá skutečně s radostí. To si tak vyběhne k nám na Pohořany z Olomouce, vypije sklenku vody a už běží dál, v batohu bylinky pro svou ženu, a pro nás třeba medvědí česnek, prostě rychlý posel. Běhá a běhá, maratony pro něj nejsou něco jako science fiction pro mě. Než jsem se vrátila z toalety v jisté hospůdce, bylo zaděláno na dvaceti jednodenní výzvu. Já jsem se zavázala pro běh za velkého ohlasu přítomných a stejně tak kamarád pro protahovací cvičení, každý den, dvacet jedna dnů. Já potřebovala aerobní aktivitou doplnit jógu a on protahováním běhání. Co bych pro kamaráda neudělala. Tuto mou úvahu můžete brát ve smyslu toho, že i nemožné je možné a třeba zaseje semínko impulsu k něčemu o čem jste pochybovali a ejhle, proč to nezkusit. Ne nadarmo ráda cituji Hermana Hesse: „aby vzniklo možné, musíte znovu zkoušet nemožné“. Challenge byla na světě. A to bych nebyla já, a to by nebyl můj kamarád, abychom ji jen tak nechali v éteru bez realizace.
Po návratu domů, kdy byl sníh a venku mrzlo, jsem plna kuráže a doprovodných slov „já mu ukážu, že na to mám“, nasadila čelovku, manžel, jako skvělý parťák mě v tom svou účastí podpořil a za svitu hvězd jsme vyběhli. Co vám budu povídat! Tedy popisovat. Bylo to romantické, ale také docela jasné jako hvězdy nad hlavou, že mé tělo tento typ pohybu vážně nezná a tím pádem značně protestuje. Mé odhodlání však bylo silnější, a dokonce jsem vyběhla (s jakým pocitem nebudu raději popisovat) i kopec k nám domů, jelikož dům stojí v mírném kopci, no a okolí je víc než kopcovité, rovina je tu k pohledání. Vítězoslavně jsem kamarádovi napsala 1:1, jelikož měl domů blíž, odcvičil dříve. A tak nějak to pokračovalo celých 21 dní. Ale co vše to obnášelo stojí ještě za pár slov.
Manžel začal s běháním před pár měsíci. Vyprovokovala ho možná má hláška u jednoho vskutku relaxačního filmu, jehož tématem byl běh, že bych ráda uběhla půlmaraton. A to jsem si zatím opravdu nic nezkusila, od gauče vzniklo toto troufalé prohlášení, takových už bylo. Zkusili jsme párkrát vyběhnout a Dušan se toho chytl! Sedlo mu to i v tomto pohořanském terénu tak, že už má běhací boty a legíny. Zatímco já prohlásila, že v takové zimě se to nedá, jen jsem po očku záviděla jeho báječnou náladu, když přiběhl. Netušila jsem, že výzva s kamarádem mě zvedne i do té zimy v neběžecké výbavě a za jakéhokoliv počasí, jelikož jsme si plácli 15. února. Uspořádat si den, aby v něm bylo cvičení (jóga nebo čikung), běh a práce nebylo tak těžké, protože tahoun kamarád cvičil někdy i ve 22:00 hod, a tak jsem uznala, že když se něco chce, tak to jde. Ale dny míjely a mě se někdy opravdu hodně, ale hodně nechtělo. Sníh pokrýval led a běžet nebylo vždy snadné, vyžadovalo to soustředěnost a plnou přítomnost. Občas mě provázel Dušan. Dokázala jsem s ním uběhnout trasu z Jívové k nám domů, nebo od nás do Dolan, pomohl mi udržovat velmi pomalý běh, žádné závodění, ono to v mém případě, a ne na úplné rovině opravdu ani jinak nešlo. Snažila jsem se zpomalit vždy tak, abych dýchala jen nosem a co nejklidněji. Po týdnu jsem už dokázala závěr ke vchodu domu doběhnout s jiným pocitem než první den. Doma shodila mokré prádlo a vychutnala si sprchu zakončenou ledovou vodou. Zrovna v tomto období bylo kolem mě spousta nemocných a já si moc přála jedna dvacítku dotáhnout, a neonemocnět a možná právě ta vůle a silná myšlenka způsobila, že jsem si udržela zdraví. Nemyslete si, že mě tělo nebolelo. Lýtka, oblast kyčlí i stehna zažívaly asi velký šok. Pochopila jsem z vlastní zkušenosti, jak je protahování pro kamaráda nezbytné a pro mě samozřejmě také. Ale sms, kterou jsme si každý den posílali po splněném výkonu v podobě skóre, které se postupně přehouplo přes polovic nás oba dva ve správném rozhodnutí tuto výzvu dotáhnout, motivovalo a přesvědčilo, že přece jen k soutěživému aspektu přibyl pocit vděku tomu druhému, že si vlastně takto velmi pomáháme zařadit do svého života aktivitu, do které bychom se my dva samostatně rozhodně nepustili. Je to až legrační, možná i trochu nepochopitelné, ale někdy je třeba tahoun, někdy je třeba kamarád, který vás vytáhne z letargie, že něco nejde.
Když mě tělo bolelo opravdu hodně, tak jsem uběhla vzdálenost jen do kilometru. A pak jsem měla velmi dobrý pocit, že jsem dokázala navzdory převažujícímu pocitu „NE“ byť i jen na 10 minut, ale dát to. Ne vždy jsem si to měřila, protože nebylo jak, a vlastně to nebylo důležité, jen když jsem běžela s Dušanem. A když se mi podařilo uběhnout 4,7 km, tak jsem vnitřně opravdu slavila, protože kdyby mi to někdo řekl, že je to možné, neuvěřím tomu.
Závěr naší společné jednadvacítky nebyl snadný. Kamarád měl hodně práce, počasí nebylo příjemné, a i já jsem těžce v denním programu hledala chvíle na běh, obzvláště když jsem potřebovala na celý den vycestovat, musela jsem vstát o mnoho dříve a v mrazivém dni ještě před odjezdem odběhnout svou dávku. Ale podrželi jsme se. V závěrečných dnech doplňovalo skóre vyjádření například „díky Tobě“ apod.
Výzva skončila. Tělu jsem dopřála odpočinek, ale běh jsem neopustila, jsme ruku v ruce. Pořídila jsem si krásné a pohodlné běžecké boty. Jaká to změna! Ne, že by běh nebolel, obzvláště když musím překonávat místní kopečky, ale něco na něm přece jen bude! I kdyby jen ten pocit volnosti, něčeho, čemu jsem nedávala téměř žádnou šanci a ejhle ono to má i svou krásu. Kamarád si také odpočinul, ale na cvičení nezanevřel, zjistil, jak mu pomáhá. Vzájemně si vděčíme, vskutku, ve dvou se to lépe táhne.
Nemusí to být běh nebo cvičení, možná objevíte něco jiného, co váš život obohatí, naplní tak, že vám bude v těle lépe, nebo vaše duše pookřeje. Moc vám fandím, ať se vám podaří překonat první krůčky, nikam nespěchat, objevovat a pozorovat malé či velké vnitřní proměny.
Ze srdce, protože to byla vskutku srdeční záležitost a také je srdci prospěšná
Janka