Kaštanová stezka

27.9. – 4.10.2025

„Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy“

Paulo Coelho

Vytáhla jsem ze svého „šuplíku“ jednu krásnou stezku. Dýchá podzimem, protože nese název „Kaštanová“.  Zní tak malebně, nenáročně, a přesně takovou potřebu jsem v tuto chvíli měla. Lákala mě již před dvěma roky, kdy jsem si o ni přečetla. Ale vše zraje stejně jako ovoce. Zrajeme my samotní a také i čas pro cestu. Nastal právě teď. Mám nabaleno a mám také domluveno, nejen ubytování, ale i svou parťačku. Stačilo zavolat a bez váhání mi Helenka Gogelová z Prahy, kterou jsem poznala skrze Feldenkraisovu metodu, jež lektoruje, přikývla. Dokonce byla velmi aktivní, tentokrát více než já a také rychlejší. Domluvila většinu ubytování i část dopravy a já si tak o mnohé organizování ulevila. Letadlo jí nevadí, mě více sedí vlak. Rozhodly jsme se tedy dojet samostatně, ona si plnila sen vidět typicky italské město Brescia a já zase jezero Lago di Garda, dvě první noci jsem tedy trávila sama se sebou. A„rande“ jsme si daly v Bolzanu, výchozím městě pro tuto stezku, i když se chodí i opačně, z Brixenu do Bolzana. 

Rovereto

Cesta vlakem do severoitalského městečka Rovereto proběhla hladce navzdory výstrahám s neplánovanými přestupy v souvislosti s povodněmi. Zpoždění bylo, ale v Casa Bettini mě vyšli vstříc a uklidnili mě, že mi určitě otevřou.  Jít v pozdní večer z vlaku cizím městem ve mně vzbuzovalo ne zrovna příjemnou představu, ale zůstalo jen u představy. Realita byla naprosto pohodová a dle map jsem ubytování našla na jistotu. Dlouho do noci se tu konala diskotéka s mnoha mými hity z dob teenagerovských. Takže jsem je měla jako „na dlani“ do jedné hodiny v noci. To víte, že bych si „trsla“, ale sama v cizím městě, na to přece už mám jen roky. Vstávala jsem však brzy, natěšená na celý den jako malá holka, nemohla jsem se dočkat až uvidím jezero Lago di Garda. Vše má svůj čas, tak jako ranní meditace a cvičení. Tento pobyt jsem pojala nejen objevitelsky, ale se záměrem vstát brzy ráno a věnovat si chvíli cvičení a meditaci, řečeno v jazyce pálí – „sati“, bez jakýchkoliv očekávání. Svůj čas měla i ranní káva s pistáciovým croissantem, můj oblíbený. Sice byl už podzim, ale venkovní posezení v malebné uličce bylo víc než lákavé.  Procházím malým městečkem a ocitám se na malém náměstíčku, kde se koná místní trh. Je jako z pohádky, jen několik stánků rozložených kolem kašny a všude číší příjemná nálada. Paní majitelka rozdávala úsměvy, a tak začal můj den. Hledání autobusové zastávky, odkud mě má dovézt autobus do městečka Riva del Garda proběhlo kupodivu rovněž bez zádrhelů. Po půlhodině se ocitám v úplně jiném „světě“. Lázeňská atmosféra a impozantní výhledy na jezero obklopené mohutnými skalami je dechberoucí. Zvolila jsem si na úvod mé podzimní cesty opravdu hýčkací nástup. V hotelu u jezera jsou všichni velmi vstřícní, mohu si zde ponechat batoh než budu moci na pokoj a jupííí do terénu! Nejsou tu nyní žádné velké davy, jak mě někteří odrazovali před cestou. Procházka u jezera, to nejen zní romanticky, možná v páru o něco jiné, ale nedá se říct, že lepší, protože i já sama se sebou si to užívám s vděkem, že jsem dokázala na toto místo dojet, vše najít a teď už jen zažít. Ochotný recepční hotelu mi doporučil restauraci, přesto jsem ji nemohla v mapách mobilu najít, ale světe div se, došla jsem k ní v reálu bez hledání na první dobrou. Já nevím, ale máte někdy pocit, jako byste se octli ve filmu? Já v tento moment naprosto zcela. Jídlo je tak dobré, že kdybych mohla, vzdychám nahlas, a vínko z džbánku, o kterém jsem si myslela, že jej nemůžu přece celé vypít a vypila jsem, doplnilo, jak jinak než plněné ravioli se špenátem. Přitáhlo mě malé náměstíčko, odkud zní hudba, čím více se přibližuji, tím jasněji je muzika vábivá a mě tak srdcem blízká. Postarší, leč hudebně nadaný pán zpívá hity Simona a Garfunkela. Nořím se do světa přijímání jeho krás a darů. I teď jsou melodie těchto písní mou kulisou. Od psacího stolu z domova vidím vše tak jasně, jako bych se na místě opět octla. Cítím malou pěšinu pod nohama, stoupám vzhůru a ještě výš, až k vrcholu blízkého kopce Monte Brione. Cestou často zastavuji, ne, dech mi stačí, ale ta krása kolem je  dechberoucí. Procházku v podvečer dobarvuje svým světlem podmanivý úplněk. Dlouho zůstávám a sleduji tu neopakovatelnou hru proměn na nebi od modré splývající s hladinou jezera po rudou s přicházejícím západem slunce. Jakou moc má příroda! Odvane myšlenky a zbývá jen tichý úžas, propojení.  Stmívá se a cesta dolů je strmá, nezbývá než se rozloučit a poděkovat za tuto chvíli. Druhý den si dopřávám typickou dovolenkovou atmosféru. Lodní výlet do městečka Limone sul Garda mi rozšíří obzor o velikosti tohoto jezera a krásnou citronovou vesničku, která je velmi turistická, ale i zde se dají najít tichá místa mimo citronem provoněné obchůdky. Nakupovat nemůžu vůbec nic, ačkoliv citronové sušenky, mýdla, likéry atd. jsou tak vůní omamné. Vím, že mě čeká pětidenní trek přes hory a doly, kdy je každý gram na zádech pociťován. Takže jen úplně maličký likér na přípitek a zahájení putování s Helenkou v Bolzanu.

V hotelu, kde spím, jež se nachází jen malý kousek od jezera se cvičí každé pondělí na terase jóga, lákavé, ale možná až někdy příště. Musím popojet. Čeká mě cesta busem do Rovereta a odtud vlakem do Bolzana. Potkáme se zde s Helenkou? Hlodá ve mně malý červík obav. Samozřejmě zbytečný. Ubytovávám se v hotelu, který spíš působí jako studentská kolej s velmi milou recepční. A za chvíli mi klepe na dveře má spolupoutnice. Je to krásný pocit, když s někým doma domlouváte, navíc jen přes telefon, protože bydlíte od sebe značně daleko, zahraniční cestu a pak se to stane, uskutečňuje. Možná je to podobný pocit, jako když jsem sledovala západ slunce u jezera, takový úžas nad tím, jak si plníte své sny.

Slavnostní večeře v restauraci, která uvnitř připomíná zámek, ale ceny jsou lidové, nám poskytuje příjemnou atmosféru pro nekonečné povídání, jak jsme si to každá samostatně užily a naplnily už teď část své cesty.

Městský autobus do výchozího bodu naší stezky je pouhé dvě minuty od nás. Je to velká podpora na začátek, nemusíme procházet městem a octneme se za pár minut u hradu Runkelstein. Začíná se tu nebo končí, pokud se jde opačným směrem. Stoupáme a stoupáme, jen výhledy nás pozdrží. Do kapsy si vkládáme první kaštan pro štěstí. Stromy jedlých kaštanů se tu nacházejí ve velkém počtu i rozlehlosti. Žádaný odpočinek volíme v jedné farmě, která má vskutku úchvatný výhled a čaj s kaštanovým medem nám přišel více než vhod. Skoro se nám nechce zvedat, ale cesta do Unterinnu, cílové vesnice, je ještě daleká a vlastně i lákavá, protože nás čekají tzv. Zemní pyramidy. Jejich kámen je načervenalý a nahoře na věži je klobouk jako na hřibu. Vinice střídají jablečné plantáže, a to se děje po celou dobu naší stezky. Mezi tím procházíme divokými roklinami, přecházíme hluboce tekoucí říčky, které v rozsedlině rokle dotvářejí atmosféru přírodní divoké spontaneity a pak se náhle na vrcholu hrany rokliny objeví pohádková farma. Dokonce jsem si ji doma vygooglila, jen ceny má rovněž pohádkově vysoké. Takže jógový pobyt asi někde jinde. Obě jsme vypozorovaly, že tempo máme podobné, což se na takové cestě velmi hodí, nebrzdíme jedna druhou, neutíkáme si.  Zpocené, ale spokojené se ubytováváme u kostela v typickém jihotyrolském penzionu, dokonce máme každá vlastní pokojík, tudíž naprostý luxus, který podtrhne fantastická snídaně. Tomu však předchází ještě večeře, která je nezapomenutelným zážitkem. Helenka zjistila, že recenze vypovídají o tom, že tato místní restaurace je velkým adeptem pro michelinskou hvězdu. A nemýlí se. Jídlo a prostředí s výhledem na Dolomity a západ slunce vykreslují romantickou atmosféru. Ranní cvičící rituál a také chvíle pro stažení se od všeho vnějšího, krás i chutí je pro mě velmi příhodným rámcem dne. Pro Helenku zase setkávání se psy, toho svého musela nechat doma, ale tady je často po ruce nějaký k pohlazení.

Dnešní den je obdobný předchozímu, což značí pestrost krajiny, kterou procházíme. Upravené farmy s vinicemi a jabloňovými sady střídají krásné smíšené lesy, jejichž velký podíl zaujímají právě jedlé kaštany. Jsou mohutné a vznosné.  Doba sklizně je znát. Na cestě jich je spousty popadaných, avšak někde jsou ještě na stromech.  V blízkosti farem jsou cedule, které nabádají nechávat tyto plody na cestě, patří k farmě a ti z nich připravují mnoho pochutin. Například štrúdl s kaštanovou náplní je vynikající.  Ochutnáváme i švestky, které občas rovněž lemují naši stezku a stromy jsou jimi obsypané. Líbí se mi, že výstupy střídají sestupy a krajina je velmi proměnlivá. Dnešní etapa byla velmi dlouhá, na konci už nohy těžkly, ale i to k putování patří. Tak jako i minout cestu. To se nám podařilo, když jsem zabředla na pracovní téma a nevyplatilo se. Tolik jsem se rozvášnila, že jsme ztratily značku a nezbývalo, než se zorientovat podle map v mobilu a strmým svahem velmi opatrně sestoupit na správnou cestu. Ve svahu jsme míjely doslova ráj bedel a pěkně velkých. Tady houbaři nezavítají, sráz je strmý a žádná cesta tudy nevede, jen my si ji klestili přes kmeny a kořeny stromů. K vesničce Barbian s šikmou věží kostela, jež má šikmější úhel než věž ve slavné Pise, docházíme až v podvečer, ale stále za světla. Je dlouhá a naše ubytování je až na opačném konci, kde nás čeká malý pokojík a opět vítací pes pro Helenku. Paní majitelka nám doporučuje restauraci, kde mě čeká vynikající jídlo, tyrolské knedlíky mnoha chutí i barev. Kamarádka si objednává rizoto, její oblíbené, které je pokaždé tak jiné a vždy tak chutné. V naší blízkosti sedí příjemný seniorský pár, který sem jezdívá už pravidelně, zejména kvůli této vynikající kuchyni a obsluze, jež zajišťuje sám pan majitel již v pokročilém věku, ale vidno, velmi oblíbený mezi návštěvníky, a že jich je plná restaurace i v takto malé horské vesnici. Je příjemné se s nimi zapovídat, také oni vítají naši společnost. Odmítáme s překvapením nabízený šňupací tabák od tohoto milého pána, kterého s úsměvem napomíná jeho žena, že asi o takové požitky zájem mít nebudeme. 

Třetí den očekáváme dle předpovědi déšť, a ten také přichází. Po snídani se však již jen převalují mraky a nastavují mystickou atmosféru se zahalenými vrcholky hor. Kráčíme s lehkostí a radostí. Jsme obě rády, že jsme v přírodě, můžeme objevovat něco nového a nechat na chvíli všechny starosti za sebou. Tento den nás čekaly cestou naprosté skvosty. V divoké roklině, která je od deště nasátá vlhkostí se nám v plné kráse předvedlo celkem osm, mé šťastné číslo, mloků a jak by řekl můj vnouček, obřích mloků. Jejich velikost mě opravdu překvapila. Ve žlutočerném kabátku nikam nespěchali a my je mohly pozorovat, jak se nejdříve objeví v plné kráse přímo na naší stezce a pak se ubírají po mechu a kapradí do svahu, škvír až zmizí z dohledu. Krásné setkání. Stejně jako po chvíli mohutný hukot vodopádu, který se vinul vráskou rokliny a my mohly z dřevěného mostu pozorovat jak zleva, tak zprava stékající závoj široké horské bystřiny. Ode dna rokliny je třeba opět stoupat vzhůru a odměnou nám je krásná farma s názvem „Kaštan“. Tam konečně ochutnáváme pečené kaštany, a že to umí skvěle! Stálo za to si na ně notnou chvíli počkat, jak už to v Itálii občas chodí a přitom se kochat atmosférou. Obě se po návratu domů až překvapivě shodujeme, že jsme tu zažily velmi hmatatelný pocit bezčasí, či vědomí, jako bychom se přenesly do období před mnoha a mnoha lety, kdy se tolik nespěchalo.  Malé okénko, s výhledem do rozlehlé krajiny z útulné místnosti připomíná pohádkové chaloupky a chuť kaštanů, které svými účinky léčí mnohé neduhy těla, jako například, černý kašel, chudokrevnost, nechutenství, revmatismus atd. celou atmosféru podbarvuje.  Ruce máme  černé jako kominíci od slupky, které kaštany zbavujeme. Jsou vynikající, jemně nasládlé a syté, dělíme se spolu s Helou o tuto lákavou mísu kaštanů. Posilněné a odpočaté pokračujeme krajinou, která nabízí impozantní výhledy, ten poslední v tomto dni je na Chiuse – Klausen, jemuž předchází velké hradby hradu a  benediktinského kláštera di Sabiona, jež leží na svaté hoře nad městečkem. Vzhlížíme na něj z protějších strání netušíc, že to bude první ranní cíl zítřejšího dne. Historické centrum malého městečka je malebné. Po ubytování a žádoucí sprše na okraji městečka, ale ne příliš vzdáleném od centra se vydáváme na průzkum, zejména vhodného místa na večeři, a to opět vyšlo. Mnozí tu mluví německy, ačkoliv jsme v Itálii, je znát vliv blízkého Rakouska. Zdá se nám, že obsluha v některých obchůdcích působí stroze, jako by někde vymizela ta srdečnost a ochota, s jakou jsme se setkávaly v horských vesničkách a na farmách. Sama bydlím nyní na vesnici a vnímám velký rozdíl anonymity ve městech a vstřícných pozdravů u nás na vesnici. Přistihly jsme se vzájemně u srovnávání. Toto téma uzavíráme, protože víme, že jsou věci ovlivnitelné a pak také ne a že je mnohem člověku přínosnější nesrovnávat. Raději chválíme, jak jsme obě vděčné za každodenní několikahodinový pobyt venku. Tuto „kosmetiku“ na obličej vždy velmi vítám, zároveň i duši oblažující. Dalším bonusem takových cest je pocit bezčasí. Můj den má rámec, kterým je ranní rituál meditace a cvičení a v závěru dne večeře a mezitím se vše odvíjí klidně, nezávisle na čase, den jako by se prodloužil, to jistě mnozí znáte. Z městečka Klausen vede strmá stezka mezi vinicemi do kláštera. V malém kostelíku, jenž je součástí velkého komplexu, zapaluji svíčku, myšlenky proudí k mým rodičům, kteří už se mnou nejsou, ale v srdci stále velmi živě budou napořád. V duchu posílám vše pozitivní a krásné své rodině, přátelům a životu.

Pokračujeme a nebe nám posílá déšť, který už byl avizován na včerejší den, leč ještě si dal načas, což jsme uvítaly. Chválím své nepromokavé ponožky, které prvně testuji. I deštník se hodí, jelikož nemusím už mít v terénu dnešního dne hole, a to jsem ho chtěla odložit v některém z předešlých ubytování.  Ochlazuje se, přesto cesta plyne krásně.

Čtu v deníku citát, který nacházím nečekaně na další stránce, jež se chystám popsat.

„Co ti stojí v cestě, to je její součástí“. /Marcus Aurelius/

Dušan (manžel) ví, co se na cestě hodí. Deníček mi vždy o některé myšlenky obohatí a já si je nalistuji, až na cestě.

Stezka proti předchozím dnům již klesá.  Procházíme malou vesničkou. Máme dojem, jako bychom se octly v pohádce. Dominantou je usedlost Moarzuviersch z r. 990. Tady museli někdy natáčet historický film! Místo působí velmi malebně a silně ve smyslu opravdovosti si uvědomit dávná léta a život, který tu probíhal. Uprostřed malého náměstíčka se nachází dřevěná studna. Malý hotýlek je lákavý, ale potřebujeme ještě něco ujít. Potkáváme poutníky, kteří jdou opačným směrem. Je jich spousty proti předešlým dnům, kdy jsme téměř nikoho nepotkaly.  Je cítit chlad a hlad, déšť sílí.  Velkou oázou se nám tak stává farma, ze které už dohlédneme na náš dnešní cíl, Brixen /Bressanone/. I když nás čeká jen malý úsek, zůstáváme a nelitujeme. Posilujeme se horkým čajem a místními specialitami. Místnost je plná turistů. 

Věže katedrály v Brixenu nás přitahují jako magnet, přiznávám, i sprcha a odpočinek, po šestihodinové cestě v dešti. Helenka zůstává na pokoji a já chvátám, ještě než se setmí do městečka a do katedrály. Ta působí krásným dojmem. A ne vždy je takový. Mám rozdílné pocity v těchto chrámech, některé mě obejmou a zahalí rouchem ticha a mírumilovnosti, zbaví veškerých myšlenek, jiné na mě působí studeně, odtažitě a stroze. Tady setrvávám a nechce se mi odejít. A hle, po chvíli spatřím Helenku. Tak jak jsme se na začátku cesty potkaly v Bolzanu, i teď se vlastně v závěru symbolicky potkáváme, plny vzájemného vděku, že jsme si tuto cestu umožnily. Zrodila se myšlenka, poté se uskutečnila a pozvolna odchází. Neustálý pohyb. Krok za krokem, jako na pouti, stačí jen malý půlkrok a v hledáčku fotografa je opět vše zcela jiné.  Vzpomínky a touhy, ale to nejpodstatnější zažíváme vždy jen právě teď, když píšu a vy čtete. Za slunce, za deště, mlhy, chladu či tepla, stále jinak. Vše je tak krásně proměnlivé, a křehké svou pomíjivostí. Stejně jako slovo. Může být vřelé, nebo chladné, povzbudivé pobídnutí či nedůtklivá reakce, součást života, který však můžeme směřovat a jen z nás vychází to, kam. 

Do Innsbrucku cestujeme spolu a poté se každá vlakem rozjíždíme jiným směrem. Můj vlak má velké zpoždění, takže se cesta prodlužuje, mění se spoje a já se v tom snažím proplouvat a přijímat takové jaké to je. Dokonce mi rakouské dráhy nabídly nocleh ve Vídni v hotelu, ale těšení se domů mi nedá spát ještě jednu noc jinde, a zjišťuji, že varianty, jak to vymyslet se vždycky najdou. 

A na závěr vám přeji ať se vám daří s odvahou jít za svými sny, ať už jsou to cesty nebo cokoliv jiného, vše má svou velkou hodnotu v tom, že zůstáváte tak věrni sami sobě.

Janka

 „Radosti z maličkostí jsou klíčem ke spokojenosti“. Tento citát stál orámovaný nad postelí mého prvního ubytování na kaštanové stezce a nesl se celou poutí.