Katka Pelcová
Je sobota 25. 4. ráno a na mobilu mi bliká zpráva. Je to oznámení kalendáře, který hlásí Jógatrek. V tento moment bych si mohla povzdechnout, že přijdu zase o další úžasnou akci, na kterou jsem se tak těšila. Měla to být cesta jarní krajinou jižní Moravy, na které jsme měli navštívit snad ještě kvetoucí mandlový sad. Mohla jsem si nakoupit voňavé čaje a bylinky v Sonnentoru. Mohla jsem prožít neopakovatelnou, přátelskou a inspirující atmosféru víkendu, jež ty pořádané Jančou mívají, a hlavně strávit čas ve společnosti, která má minimálně dvě věci společné a to, že všichni rádi cvičíme jógu a cestujeme nebo výletujeme. Mohla bych si v tento moment zanadávat, což je pro naši českou povahu typické, na představitele naší vlády. Mohla bych se zlobit na čínskou tržnici nebo dokonce na nějakého netopýra. Mohla bych to vzít i komplexněji a zlobit se na celý vesmír!
Místo toho se dívám z okna do zahrady a…. jsem šťastná. Nebojte moje mysl to tak dlouho nenechá.
Vraťme se ale zpátky k tématu, který nás spojuje, a to jsou cesty. Současná doba sice moc cestám nepřeje, ale jak se to vezme. Nedávno se mi dostaly do rukou Anglické listy od Karla Čapka, které mi připomněly čas strávený v Anglii. Vybavily se mi příjemné vzpomínky a pocity, které jsem tam prožila. Čapek ve svých listech téměř na závěr píše: „Člověk na břehu by chtěl být na lodi, jež odjíždí. Člověk na lodi by chtěl být na břehu, jež je v dálce.“ I když tyto věty vznikly před skoro před sto lety, mluví mi z duše. Tento pocit se ke mně vracel vždy, když jsem pobývala delší dobu v zahraničí. Cestování mě uchvacovalo, pohlcovalo, přinášelo nové obzory, poznání, ale také určitou rozpolcenost. Obdivovala jsem svět, ve kterém jsem byla, ale zároveň jsem myslela na to, co je doma a co mi z domova chybí. Velmi často jsem měla tendenci srovnávat. Když jsem se potom vrátila domů, chyběl mi ten jiný svět a už navždy ve mně zůstala touha po poznání dalších světů.
Když se ale na cestování podíváme zblízka a řekneme si, co to slovo vlastně všechno obsahuje a definuje, první mě napadá, že je to pohyb odněkud někam. Ano všichni, kdo máme tu možnost, se každý den pohybujeme odněkud někam. Takže to není úplně přesné, přidáme tedy k tomu pohybu neznámé prostředí, neznámé lidi, nové vůně, chutě, zvuky, přízvuky. To už by možná šlo, ale i tak mohu jít do nové kavárny ve svém rodném městě a zažít tam výše popsané.
Tak v čem spočívá kouzlo cestování? Nenapadá mě tedy nic jiného než to, že je to stav mysli a úhel pohledu, jak se na danou věc díváme. Jednoduše řečeno, při cestování po Jižní Moravě mohu zažít stejné dobrodružství jako při cestování na Jižním ostrově Nového Zélandu. Samozřejmě, že krajina je jiná, že na Moravě ve volné přírodě nezahlédnu delfína nebo lachtana ve vlnách, ale stejné nadšení může vyvolat stádo srn, které se v lese projde pár metrů ode mne nebo veverka, která se proběhne po větvích nad mou hlavou. Stejně tak se mohu dozvědět nějakou moudrost od stařenky na konci ulice, kde bydlím, jako od staré ženy v Indii. Možná stačí jen nemít předsudky a nepovažovat stařenku na konci ulice za starou drbnu, protože kdysi udělala chybu a roznesla po vesnici něco, co nebyla úplná pravda.
Mohu měnit úhel pohledu na své okolí, ale i při běžných rutinních činnostech. Nedávno jsem četla, že je dobré trénovat mozek takovým způsobem, že si jako pravák, ráno vyčistíte zuby rukou levou. Včera jsem to zkoušela, nejprve jsem měla vztek, protože mi to nešlo, ale čím více jsem se smířila s tím, že to bude jiné, tím lépe to šlo. Záleží jen na mě a na stavu mé mysli, jestli cesta do práce bude pro mě jen jedna z mnoha stejných šedivých cest za každodenní povinností, nebo se stane dobrodružstvím, protože zvolím k práci jinou, třebaže delší cestu, projdu ulicí, kterou běžně nechodím, všimnu si nově rozkvetlého stromu, nebo se dám v autobuse do řeči se spolucestujícím, kterého znám od vidění, ale jinak o něm nic nevím. Takto vlastně můžu cestovat každý den ve svém životě a prožívat malá i velká dobrodružství, je to jen na mě.
A protože to tak nějak uvnitř vím a zároveň jsem vděčná, že mám domov a jako Malý princ na své planetě, se starám o svou růži, lišku, vulkán, který vymetám, dokonce i nějaký ten baobab by se našel, jsem také vděčná, že nikdo z lidí, které znám, není nemocný virem, který nás poslední dny straší, dívám se z okna do zahrady a …. jsem šťastná.