102 km
„Ke svatým“ – poutní léčivá cesta a také o tom, jak bylo všechno jinak
„Víra v sama sebe je nejlepší a nejbezpečnější cesta“ /Michelangelo Buonarroti/
Tato slova mě provázela poutní cestou, která vznikla, jak se říká, z čistého nebe. A uvedený citát mi vepsal opět do deníku manžel, Dušan, který nejlépe vždy ví, co potřebuji. To znamená, že na tuto poutní cestu mě takříkajíc „dokopal“. A proč? Protože jsem si myslela, a přílišné přemýšlení není nikdy dobré, jak možná sami znáte ze své zkušenosti, že mě mé zdravotní neduhy, které na mě doslova padaly jedna za druhou, prostě nepustí. Původní putování mělo být totiž úplně někam jinam, bez spolupoutnice a na delší dobu.
Jarní Camino de Portugués do Santiaga mi nebylo tentokrát dáno, nebo-li mělo to být vše jinak. Dobré je to příliš nezkoumat. Prostě nějaká nepopsatelná bolest v hrdle a k tomu pár dalších nepříjemných potíží, mě bohužel dlouho nemusely přesvědčovat ke zrušení letu na výše uvedenou poutní cestu. Věnovala jsem si při plánování téměř tři týdny volna, abych měla rezervu, asi ne náhodou. Po týdnu a něco jsem včetně přijetí situace začala zvažovat jinou alternativu a světe div se, i se pozvolna uzdravovat, i když velmi pomalými krůčky.
Nadšení pro něco asi hodně pomáhá, ať už je to cokoliv. Ráda plánuji dostatečně předem, ale znáte to, jak je to s plány, a pro tentokrát jsem ještě dva dny před odjezdem nevěděla, jestli budu schopná delší cesty a k tomu denní dávky poutní etapy s batohem na zádech. Zato manžel to věděl. A tak se rodila spontánní, krásná, jedinečná a do té doby mi neznámá poutní cesta v Itálii, která má kruhovou trasu. Jedná se o Františkánskou cestu protomartýrů. Svatí Berard, Otho, Petr, Accursius a Adjutus, které katolická církev uctívá jako světce, jsou také nazýváni františkánskými protomučedníky, protože byli prvními mučedníky františkánského řádu, popravenými v Maroku 16. ledna 1220. Jejich ostatky jsou uloženy ve svatyni kostela svatého Antonína Paduánského v Terni. Byli mezi prvními, kdo přijali život minoritů, a byli prvními misionáři vyslanými Františkem z Assisi do saracénských zemí. Tuto poutní cestu může uskutečnit každý, aniž by se vztahoval k nějakému náboženství. Postačí například vnitřní puzení k doteku ticha. A daná poutní cesta je pro toto vnitřní volání ideální. Vede kopcovitou krajinou hustými lesy kolem mnoha klášterů, středověkých vesniček nebo městeček vždy na konci každé etapy, jež nabízí příjemné zázemí pro klidný spánek a nasycení. Celková délka je přibližně 102 km a během dne možná potkáte jednoho člověka, nebo divočáka, jak se stalo i nám, přesto panuje nad každým poutním dnem jakési nepopsatelné ticho, které hladí duši.
V Itálii upřednostňuji při caminu spolupoutníka, a to z důvodu hornatého terénu, a občas velmi osamělých míst, což tato pouť nesmírně potvrdila. Po mém dotazu se bez váhání ke mně přidala kamarádka Věrka s vědomím, že jedna bez druhé by tuto cestu neuskutečnila a já se tak ujistila, jak významné je sdílet, podporovat se a uvědomit si, že tu jsme jeden pro druhého, zní to frázovitě, ale my obě jsme tato slova během cesty bytostně cítily a proměňovaly v realitu. Ještě před cestou, se dokázala ze dne na den rozhodnout a trpělivě čekat, jestli budu tedy fit či ne, přijmout tuto situaci s velkou dávkou přizpůsobivosti. Manžel nám byl oporou v technickém zázemí, tedy několikrát opakovaně vysvětlil a pomohl s instalací Interrail Global pass, jízdenky, pomocí které jsme cestovaly po celou dobu vlakem, a jejíž flexibilita se nám velmi v průběhu hodila. Letadlem necestuji ráda, Věrka to s klidem akceptovala a řekla bych, že i s nadšením, protože vlakem necestuje tak často. Pro ni tedy dobrodružná jízda vlakem, pro mě únik od mých útrap z letecké dopravy.
Camino pro mě začíná mnoho dnů před odjezdem, poté cestou na místo, tentokrát vlakem z České republiky do Terni a pak už jen den po dni chůzí krajinou. Tato mi poskytla velký klid, krásné kostely a kláštery, přátelské lidi a ještě mnohem, mnohem víc.
Svatý František nám zanechal odkaz v podobě modliteb a jedna taková mi rezonuje natolik, že jsem jednotlivé myšlenky vnesla do každého dne našeho putování.
Cesta vlakem byla velmi plynulá; to se mi neděje tak často. Naší první destinací bylo město Verona, kam navečer přijíždíme. Ve vlaku se inspiruji podcastem Jiřího Ledvinky, který mi připomněl jakou sílu má vnitřní rozhodnutí a pevná neochvějná víra, vztahující se i k fyzickým neduhům, nebo třeba problémům v práci, ve vztazích. Já cítila potřebu zharmonizovat své tělo pro další dny putování, a tak se nastavuji odhodlaně být v pohodě, a pokud se pochyby dostaví, například opět skrze projevenou bolest, nebýt na sebe přísná, vlídně si je uvědomit a poté dále rozvíjet jen víru a své rozhodnutí, že vše bude v pořádku.
Verona – město lásky – umění – prostě Itálie. Mít s sebou parťáka má své výhody, tak jako jít sólo. Já byla plna vděku za Věrku, která jako dobyvatel pevnosti boyard dokázala projít přes různé kódy pěti vstupy až do našeho pokoje. Trpělivě a bez pochyb. Majitel nás sice na dálku navigoval, ale nebylo mu příliš rozumět, Věrka vše rozkódovala. Vděčnost probouzí vděčnost a harmonii, toto mi naše krátké soužití ukázalo. A za odměnu jsme si dopřály báječnou večeři v blízkosti Veronské arény, byly jsme i po delší cestě tolik okouzlené místní atmosférou, že z nás veškerá únava opadla. Poté mi vydatný spánek přichystal na druhý den báječné překvapení, nebo, že by síla záměru? V každém případě polykám snadněji a vězte, že každé mé sousto bylo hodně bolavé. Ozvala jsem se i léčitelce Lence, která mě rovněž podpořila. Že by zázrak, síla záměru, nebo změna prostředí, nadšení z cesty? Vybírám sílu záměru.
Deštivé ráno nás neodradí z procházky na nádraží, abychom po typické italské snídani – capuccinu a croissantu mohly pokračovat ještě chvíli vlakem do Terni. Po příjezdu, již v horkém dni, se zkušeně po rozkódování a otevření obrovských vrat ubytováváme v podkrovním apartmánu a kontaktujeme po sprše, kterou na rozdíl od té ve Veroně, umíme spustit, Alessandra. Kontakt na něj jsem našla prostřednictvím webu, kde jsem camino objevila. Je hezké se potkat s člověkem, který vás vypraví na poutní cestu. Obdržely jsme od něj credencialy – poutní průkazy, kam nám budou ubytovatelé dávat razítka nebo je získáme v místech, kterými budeme procházet, například v klášterech a kostelích. Navíc nám Alessandro předal kontakty na osoby, kteří nám otevřou kostel, jenž je běžně zavřený. Bylo to vřelé setkání, až se vrátíme, opět se sejdeme, to už budeme plni dojmů a mít v nohou notnou dávku kilometrů a uzavřeme kruh.
- den
Z Terni putujeme do Stroncone, celý tento den, nechť nás provází odkaz z modlitby sv. Františka – „měním nenávist v lásku“, tolik žádoucí vůči životu, celému světu, dokonce i divoké bachyni. Cestou Věrka zaslechla podivné zvuky, šla první úzkou lesní pěšinou. Zastavila a podívala se na mě s otázkou, kterou ani nemusela vyslovoat nahlas…”je to medvěd?”, odpověděla jsem, že medvědi tu nejsou, ale divoké prase určitě ano. Bachyně s mláďaty značně hlasitě vyjadřovala své odhodlání chránit svá mláďata, což v nás samozřejmě vyvolalo velké vzrušení, jelikož była na dohled zcela blízko. Polil mě další pot k tomu již přítomnému. Zrychlily jsme a mně napadlo odvést pozornost ťukáním trekových holí o sebe, ale nejsem si jistá, jestli to mělo nějaký význam, v každém případě jsem měla pocit, že něco děláme pro odvedení pozornosti, aby se naše cesty neprotnuly. A pak jsem konečně jasně viděla, že les je plný rozrýpaných cest, včetně naší turistické. Já si plně uvědomila, jak je důležité zachovat klid, ne snadno mi to šlo, a obavy jsem se snažila zahánět pohledem na klidnější Věrku, óóó, jak jsem była vděčná, že tu je se mnou. Mé kroky se zrychlily a nemohla jsem se dočkat až dojdeme k monastero di San Simeone – klášteru v hlubokých lesích, kde jsem opět našla rovnováhu. Prostředí úchvatného kláštera, kde působil sv. František nám poskytlo vřelou oázu, klid a mír. Srdečně nás přijali a provedli lidé, kteří tu tráví pár dní. Laskavostí nešetřili a já vnímala jak je láska mocná a spojuje. Provedli nás klášterem a ukázali mísnost, kde bylo možné meditovat. Vyměnila jsem zpocené triko za suché, chůzi za meditační pozici a chvíli naslouchala svému vnitřnímu hlasu, než se utišil a poskytl už jen bytí. Krásné, tiché místo, plné příznivé energie se mi nechtělo opouštět, pořádají se tu i meditační pobyty. Čekala nás však ještě cesta hustě zalesněným kopcem dolů a krátce nahoru do Stroncone, kde se nás ujala milá paní majitelka útulného apartmánu, který poskytl prostor pro spočinutí. Ve strmých úzkých kamenných uličkách jsme objevili velmi lákavou restauraci s klenbami a středověkým duchem, aby ne, když podávali úžasnou středověkou polévku. Ani vínkem jsme nepohrdly a potkaly zde prvního a posledního poutníka našeho camina, který zde procházel poutní cestou směrem do Říma. Buona la vita. Pozdravil nás a kráčel svou cestou, jako každý z nás.
2. den
Druhý den byl delší a cestu nám obohatil nezapomenutelný zážitek návštěvy kláštera Eremo Sacro Speco di San Francesco s úchvatným výhledem, kde jsme spočinuly v lůně ticha a načerpaly síly do dalších kilometrů směrem do Calvi dell‘ Umbria. O přelidněnosti nemůže být ani řeč, v klášteře był kromě nás jen jeden návštěvník. Zapaluji svíčku a v tento den čerpáme odkaz sv. Františka – „měním křivdu v odpuštění“, tolik podstatný pro vztahy, odpouštím a prosím o odpuštění s hlubokou upřímností. Tady údajně svatý František proměnil vodu ve víno. Bylo moc milé, když nám pod klášterem nabídl pán vodu z jeho studny před výšlapem do kopce, ve víno se sice neproměnila, ale to je jen dobře, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. Ve středověkém městečku v cíli jsme měly možnost zhlédnout úžasné večerní představení na oslavu sv. Pankráce – představení skupiny dětí a mládeže, házení vlajkami. Měli jsme ubytování v kamenném domě v centru města, už jsme málem usínaly, když kolem 22. hodiny slyšíme za okny huronský rachot. Otevřeme okna a přímo pod okny pochoduje spousta bubeníků a za nimi mládež a děti nesoucí vlajky. Było to tak silne a vábivé, že přes pyžama navlékáme něco navrch a letíme ze schodů na ulici. Na náměstíčku malého městečka je už vše připraveno k impozantnímu představení „spettacolo degli sbandieratori“. Jedná se o umění házení vlajek. Neodoláváme, natáčíme, fotíme a užíváme si naprosto spontánní přátelskou atmosféru a pro nás výjimečného představení.
3. den
Třetí den, nejdelší, nás vedl do Narni. Připomínáme si tak důležité poselství sv. Františka: „měním pochybnost ve víru“, bude se opět hodit nejen v tento den. Díky kontaktům od Alessandra a ochotných průvodců jsme mohly navštívit úchvatné kostely Chiesa di San Michele Archangelo a Chiesa di Santa Pudenziana, kde na nás dýchala dávná historie, krásné dochovalé fresky a jednoduchost, ve které jsme nacházely krásu a hloubku, zároveň odkaz minulosti. Průvodce Vincenzo nás vyhlížel pár kilometrů před kostelem, aby nás ujistil, že o nás ví. Jaká to ochota! Prohlídka była v italštině, ale tady jsme vnímaly, jak není podstatná řeč, ale že to, co je nám společné nás přenáší i přes jazykovou bariéru. Průvodcem druhého kostela je Alessandro, mladý nadšenec, který pochází z nedaleké vesničky a právě připravoval výstavu fotografií vycházejících z minulosti vesnice. Krásné černobílé fotografie vystihovaly život a těžkou práci místních. Tentokrát v angličtině, tedy pro nás více pochopitelnější výklad. Někdy je holt cesta dlouhá, nemůžeme se dočkat kafíčka. Malá vesnička Vigne však kavárnu nemá, jen malý obchůdek. A to by nebyla Itálie, aby v obchůdku nebyl pressovač. Velmi sympatický prodavač nám ji nabízí a zdarma, tedy ještě s úsměvem. Dnes žádní divočáci, jen dikobrazí ostny, jsou důkazem, že v této oblasti žijí. V závěrečné části dnešního putování volíme variantu podél řeky a nelitujeme. Otevře se před nami v údolí pohled na tyrkysově zbarvenou řeku, cesta je pohodlná, abychom na ni načerpali sílu k závěrečnému výstupu do Narni. Stoupáme lesem a opět zbystřuji, když zaslechnu zvuky, které bez váhání přisuzuji divokému praseti. To mě vyburcuje k velmi rychlému výstupu. Zpoceny a šťastny přicházíme do malebného kamenného městečka Narni. Neváháme a posilňujeme se po 28 km kopcovitým terénem pomerančovou šťávou v nejbližší kavárničce. Apartmán je přímo v centru a nabízí dvě ložnice. Většinou je to tak, že se nám líbí stejná postel. Věrka včera navrhovala spravedlivé rozhodnutí pomocí hodu mincí, dnes ponechávám Věrce pokoj, který se nám oběma líbí, ona mi zase na opłatku její peřinu, která je teplejší, v kamenných domech i v teplých dnech bývá chladno. Trávíme s Věrkou veškerý čas. Během dne a chůze nám to velmi ladí, nepotřebujeme ani jedna příliš mluvit. U večeře i snídaně je více příležitostí na hovor a jsem vděčna, že dokážeme být vzájemně k sobě upřímné a tím vyladit i nějaká nedorozumění, která jsou součástí putování i života. Opět se přesvědčuji, že je důležité vzájemné nastavení k domluvě. A tak nám to funguje. Večerní ohňostroj nás již z postelí nevytáhl, ani zvuk bubnů, zvládly jsme vykouknout z okna a pak už jen sladký spánek, který je po každém putovním dnu tak potřebný.
4. den
Někdy není snadné najít sílu do kopců a ještě méně snadnější překonat překážky života, proto mě odkaz modlitby sv. Františka – „měním zoufalství v naději“ tolik pozvedává, celý den se jím nechávám provázet, aby ve mně co nejvíce přetrvával. Příjemná snídaně v Narni a procházka v úzkých kamenných uličkách nás pak vlídně vyprovodila z tohoto krásného městečka. Cesta v tento den byla v dusném ovzduší, ale bouře nepřišla. Jen krásné mlčení nás provázelo táhlými cestami mezi farmami a poli. Občasný krátký rozhovor nás mezi sebou občerstvil do dalších kroků. V San Gemini nás již v ulici přivítal náš ubytovatel Luigi s otevřenou náručí a v přátelském duchu. Ubytoval nás v malém, čistém penzionu, v centru městečka, které opět nezapřelo ráz středověkých uliček a doporučil nám restauraci, ke které nás dovedl. Musely jsme si zvyknout, že večeři nedostaneme dříve než v 19:30 hod, takový je tu zvyk, ale vždy stála za to.
5. den
Závěrečný den byl velmi dlouhý na prožitky a vedla nás slova sv. Františka: „měním smutek v radost“. V předešlém roce jsem na pouti via di San Francesco z Assisi do Říma obdržela zprávu, že má maminka měla mozkovou příhodu a je v kómatu. Ihned jsem se vrátila domů za pomoci mnohých přátel a měla možnost maminku držet za ruku a provázet ji, sdělit v posledních hodinách jejího života vše, co jsem měla na duši, už mi nemohla odpovídat, ale byly jsme spolu. Smutek byl nekonečný, ale postupně jsem pochopila i v nesmírné bolesti, že bez radosti není života a je důležitá k tomu jít dál a předávat ji druhým. Vím, že i ji by to těšilo a v srdci mém kráčí stále se mnou. Musela jsem přejít přes práh smutku a neutopit se v něm, pomáhá mi k tomu velmi chůze, příroda a objevování. Cesta nás do San Gemini vedla přes klášter Romita di Cesi, kde nás velmi srdečně přivítali lidé, se kterými jsme na chvíli spočinuli v meditaci a tichu místa i našeho nitra. Pozvali nás na společnou meditaci, která była provázená zpěvem, netuším, jestli to była keltština či jaký jazyk, ale ten zvuk, který zněl z úst sympatické Italky był nadpozemský. Navštívila jsem jeskyni, kde sv. František spočíval. Neumím slovy vyjádřit, jak blažená láskyplná energie objala mou duši, nebylo třeba slov, nebylo třeba nic dělat, jen se tak stalo. Było nám nabídnuto jídlo, otevřená náruč. Takoví pomocníci smutek zahání. Toto místo było velmi silné, Alessandro na něj v Terni při našem prvním setkání upozorňoval a my jej původně chtěly minout, jsem vděčná, že tomu było naopak. A ještě jedno ponaučení. Poutník, kterého jsme potkaly ve Stroncone – na konci prvního dne našeho putování, nás varoval, že právě v Romita de Cesi jsou psi, na které si máme dát pozor. Jelikož mám z jedne pouti ne zcela příjemnou zkušenost se psy, nesla jsem si v koutku duše trochu obavu, a samozřejmě była naprosto zbytečná, psy vedli lidé z kláštera vedle sebe, když nám šli otevřít bránu, aby nás psi poznali, že jsme vítané. Každý máme z velmi podobných situací jinou zkušenost a je třeba se nenechat unést zkušeností někoho jiného. Cesta vedla poté již hornatou krajinou směrem dolů do Cesi.
Okruh jsme uzavřeli v Terni, kde se s námi přišel rozloučit ke kostelu sv. Antonína Alessandro, ochotně a symbolicky na závěr naší cesty, tak jako na začátku, kdy nám předal poutní Credencial.
Jsme plni vděku, prožitků a nezapomenutelných vzpomínek, které v nás budou žít. Toto camino není vůbec zaplavené poutníky, je tiché, a na konci každého dne zakončené malebným městečkem nebo vesnicí poskytující oázu pro jídlo a odpočinek. Každá pouť je darem, pro mě była darem přátelství.
Poutní cesta je uzavřena, ale samotná cesta nekončí. Pokračujeme s Věrkou z Terni autobusem do Ancony a odtud taxikem do Sirola. Cestujeme k východnímu pobřeží k moři, kde jsem už v březnu była na závěr svého kurzu italštiny a místo mě velmi zaujalo. Pouť tak chceme ještě vstřebat v Itálii, nechat příjemně „dosednout” a zrelaxovat také pohledem na moře.
Náš „výlet” nabývá zcela jiného rytmu. Jsme ubytovány v překrásném prostorném apartmánu úžasných vstřícných majitelů, kde přírodní materiály a styl udělaly své kouzlo. Přesně jak to s Věrkou máme rády. Každá máme svůj prostor, já na patře a Věrka dole. Mince rozhodla. Ale obě jsme chtěly pro tu druhou to, co chce. Je úplněk. V noci se probouzím a jasně vidím své stinné stránky, ještě více pokory, porozumění, naslouchání, sebedůvěry a víry v sebe vedoucí k neprosazování se příliš, kde to není třeba. Je dobré si na to „posvítit”.
A protože obě cvičíme jógu, začínáme po dostatečném odpočinku den jógou. Překrásné výhledy, pláž Neri Sisssi, klid, odpočinek, šumění moře, to vše jen naruší sršeň na pokoji, kterou s odvahou překrývám sklenicí, aby ji pak ochotný pan majitel vynesl ven. A tak tu běží v obdobném duchu tři dny, které si ladíme do naprosté pohody, chvíli spolu, chvíli samostatně, neodoláváme místním dobrotám a mapováním okolí. Velká duha nad morem po dešti během dne a moře světlušek se s námi symbolicky loučí na piazze poslední večer, a my si to světlo přenášíme do svého srdce a domů ke svým blízkým.
S láskou Jana