aneb
„Sama se sebou“
Mnozí z vás asi tušíte, jakého ostrova. Než se však k němu dostanu, tak tedy, co to bylo za volání, že z něj vznikl dokonce i článek. Vlastně vám odtud píšu. Je pozdní večerní čas, hvězdy svítí a po včerejším úplňku, který má symbolicky uzavírat vše, co nám nepřináší radost a užitek, jsou obrysy kamenného bílého pobřeží ještě jasnější. Naslouchám jemnému šplouchání moře, které hladí pevninu. A je mi dobře. Před pár dny jsem ten vnitřní hlas uslyšela: „kde je ti dobře, kde jsi jako v druhém domově, potřebuješ být sama se sebou, teď už můžeš v klidu odjet, pracovní nezbytné povinnosti i babičkovské jsi během léta naplnila…“. Mohla bych pokračovat a jistě byste dokázali sami doplnit tyto důvody o další. Ale také možná slyšíte občasné volání po něčem, co duše žádá. Bylo to opravdové, a proto jsem jej poslechla. Bez předchozích plánů, na kterém jsem u cest zvyklá, jsem se narychlo sbalila, vyzkoumala způsob dopravy a nebyl zcela snadný a nakoupila jízdenky jen na cestu tam. Cestu zpět jsem si nezvykle dovolila nechat otevřenou a noc před odjezdem jsem lehce zaváhala. Nechce se mi nikdy odtrhnout od mého manžela, ale vím a on také, že prostě musím.
Tak jo, jsem na Rabu. Přelom srpna a září je nezvykle teplý. Jela jsem přes Vídeň, kde jsem přenocovala, jelikož v brzkých hodinách jel flixbus do Rijeky. Cesta neměla být dlouhá, ale jak už to u cest bývá, prodloužila se o dvě hodiny. Měla jsem rezervu tří hodin do odplutí jediného denního trajektu z Rijeky na Rab. Stihla jsem, ale po výstupu z autobusu se mi podlamovaly nohy, komu by dělalo dobře dlouhé sezení? Nikomu. A navíc toalety zapáchaly tak, že mnozí pasažéři autobusu si drželi kapesníček u nosu. Bylo mi špatně, bolela mě neskutečně hlava. Do první kavárny na pobřeží jsem se svalila, objednala si vodu k zapití prášku, kterým se vyhýbám, co to jde, ale tentokrát zběsile prohledávám kabelku, a trvá mi než v tom horku a vyčerpání jeden objevím. Ulevilo se mi. Požádala jsem číšníka ať mi vysvětlí cestu k trajektu. Vše klaplo, probrala jsem se, kafe mě nakoplo stejně jako telefonát s mým mužem. Katamarán jsem kupodivu lehce našla. Čekala jsem houpání, ale měla jsem pocit, že se nad hladinou přímo vznášel, tak plynulá téměř dvouhodinová plavba mě přenesla až sem na ostrov RAB, do oblasti Suha Punty, asi 5 km vzdálené od městečka Rab. Už ani nepočítám pokolikáté, není to důležité, ale vracím se sem jako domů. Mám tu mnoho přátel, a to jsem pocítila hned první den pobytu. Není proto obtížné cestovat sama, když vás několik stovek kilometrů od domova čeká vřelé přivítání. Už na katamaránu ze mě začaly opadávat všechny tzv. strasti cesty a já „ožívala“ jako malé dítě. Nemohla jsem spustit oči z pohledu na okolní ostrovy mezi kterými jsme proplouvali. A když jsem odhodila batoh ve večerních hodinách u Petara v penzionu, který leží obklopen zahradou plnou olivovníků, fíkovníků a citronovníků jež se mísí s omamnou vůní moře a borovic, kvůli níž se sem také vracím, Petarovi jsem doslova skočila do náruče, jeho neutuchávající úsměv a srdečně přijetí přesvědčovalo, že jsem na pravém místě. To, že penzion je stále v duchu retro je vlastně příjemné, žádná moderna, ale domácí srdečná, nápomocná atmosféra.
Na druhý den se nemůžu dočkat. Vstávám časně. Pár kroků odtud jsou malebné zátoky, kde probouzím své tělo koupelí v moři. Nikde nikdo, klid rána v kouzelné oblasti Suha Punty, jen dvě černé volavky jsou svědkyněmi mého ranního rituálu. Nedočkavě se chystám na pěší cestu do městečka Rab, cesta kopíruje moře a je vedena krásným chodníčkem. Borovice vytvářejí příjemný stín, osvěžení v moři je příjemným zpestřením cesty. Náhle na stromě uvidím ceduli s nabídkou masáží, má oblíbená masérka je stále tu. Představte si borovicový lesík u pobřeží, v něm malý dřevěný domeček, ze kterého k vám vane příjemná vůně olejů. Vzájemně se objímáme a já se můžu těšit na její léčivé doteky za pár dnů. Díky ní se potkávám s velmi příjemným párem Petrem a Evou z Prahy, kteří tu každoročně její masáže navštěvují. Někdy stačí pár slov a vnímáte, jakobyste se znali už dávno. Pár metrů od masérny je plážová kavárnička, usedám, abych doplnila tekutiny. Po chvíli přichází Petr a přisedá, čeká na svou manželku, která je právě na masáži. Vypráví o svém životě, cestách, práci. Právě takové okamžiky zbožňuji. Když jsem mimo domácí komfort, vnímám větší otevřenost a uvolněnost pro poznávání nových lidí. Pokračuji ke klášteru sv. Eufemie. Kostelní kaple mě příjemně zchladí a nejen to. Dopřeju odpočinek nohám, ale i duši. Zastavení. Když toto místo opouštím, rozhodnu se náhle, překvapím sama sebe, zkusit stopnout auto. Je to pouhých pár kilometrů do městečka, ale pod hřejivým sluncem již bez poskytnutí stínu, leje ze mě jako z konve. Napadlo mě, že mi zastaví první auto. Tak se i stalo. A nejen s tak ledajakým řidičem. Auto bylo zastaralé, malé, oprýskané a uvnitř seděl muž s dredy a korálky kolem krku a zápěstí, asi mého věku. Během jízdy mi povídal o své práci tady na Rabu, cestách, zájmech v lezení i speleologii, oblíbené destinaci Portugalska, kde jsem s nadšením minulý rok prošla poutní cestu. Krátké setkání ale takříkajíc plně prožité.
Kamenné uličky, které si občas doma představuji, jsem teď prociťovala přímo pod svými chodidly, chladivý stín v úzkých uličkách mezi domy starobylého města byl zklidňující. Pořídila jsem si slaměný klobouk, abych mohla prozkoumávat pod přímým sluncem své oblíbené části ostrova. Cestou zpět jsem se domluvila s Josifem, kapitánem malé bárky, kterého znám již velmi dlouho, na krátké návštěvě. Je mu už osmdesát a jeho vitalita je obdivuhodná, stále pracuje na své farmě, kormidluje svou loďku a stará se se svou ženou o penzion, jež vybudovali. Kupuji u něj vždy velmi ráda domácí olivový olej. Obdaroval mě fíky, hrozny a dovezl zpět k Petarovi. Srdečnost těchto mých přátel je nekonečná. Doslova nekonečná, protože ještě týž večer mě Petar připravil chobotnicový salát, jen tak na přivítanou. Tento dlouhý den završilo setkání s Vesnou. Návštěvu u ní nikdy neopominu, i když se vídáme jednou za rok, jako bychom se rozloučily včera. U bylinkového čaje naslouchám jejímu krásnému příběhu. Je jí 66 let a minulý rok se provdala za 80letého šarmantního vitálního Poláka Ondřeje. Její povídání bylo, jako byste se dívali na romantický film. S Ondřejem se poznali, když jí bylo 19, prožili spolu pár dnů a oba k sobě projevili velké sympatie, poté se už neviděli. Okolnosti však díky novým technologiím – fb způsobily, že Vesna Ondřeje vyhledala, a jen nezávazně jej pozdravila. Ještě několik měsíců probíhala formální konverzace, ale závěr znáte. On byl sám, ona sama a nyní jsou spolu velmi šťastni. Prožili těžší životní situace, ale o to více plni vděku sdílí sebe navzájem.
Druhý den si dopřávám můj oblíbený výlet přes zátoky ke kapličce, tuto výpravu při pobytu tady, nemohu opominout. Vždy si připadám jako Robinsonka. Je to cesta hustým lesíkem úzkou pěšinou v osvěžujícím chládku voňavých borovic a hustého lesního porostu, neboť i teď v září je tu v tomto roce nečekaně nad třicet stupňů. Přestože občas stoupám do kopce, pod přímý sluncem by to bylo úmorné, stále jsem chráněna stínem, který tento hustý les poskytuje. U malé kapličky na kamenitém pobřeží zanechávám dva malované kamínky, takové malé poselství mým rodičům, kteří už dlí v jiných sférách. Zastavuji se na tomto tichém místě, kde jsem vždy velmi spokojená, klidná a šťastná. Poté vyhledávám kousek odtud zátoku, kde se svlažuji koupelí. Většině lidí se chodit moc nechce, přijedou do zátoky loďkou, nebo se koupou na plážích, které jsou poblíž zázemí jejich ubytování. A tak se můžu oddávat jen souznění s přírodou. Ačkoliv jsem se chtěla vyhýbat koupání v moři na osamělém místě, jakási důvěra v sebe mě přesvědčuje, že není se čeho bát.
V tomto duchu – dechu pokračují další dny. Dokonce jsem se rozhodla pobyt spontánně prodlužit o další dva dny. Petar má volné ubytování, a co víc potřebuji? Upřímně měla jsem důvod. V městečku Rab se má konat o dva dny později od mého plánovaného odjezdu koncert s chorvatským pianistou Tomislavem Damjanovičem . Zažila jsem zde koncerty a vím, jak silně vždy na mě zapůsobily. Dnes už vím, že mé rozhodnutí bylo velmi správné, i když tomu předcházela řada malých, byť ne pro mě zcela příjemných překážek. Ale o tom přece cesty jsou, učíme se, sbíráme zkušenosti, rozvíjíme se. Každé ráno je tu pro mě darem. Vstávám časně, běhám, jelikož později to už není kvůli teplotě možné, cvičím na opravdu úžasném místě a poté skáču s radostí do vody, tentokrát bez drkotání zubů, jak tomu bývalo při mnohých červnových pobytech tady. Příjemná teplota, čistota, samota, ale ne osamění a klid časného rána podtrženo sečteno jsou neskutečné bonusy, které zesilují vše, co tu nabírám. Obklopují mě volavky, racci, občas zahlédnu hada a ještěrky, mé oblíbenkyně, jsou tu všude kolem. Jednou se v křoví šustlo něco velkého, načež jsem si říkala, vždyť velká zvířata tu nejsou. Než jsem si to dořekla, přenádherná, doslova pohádková srnka se objevila ve velké blízkosti, zastavila se, pozdravili jsme se v tichu a zastavení. Nesmím opomenout večerní komáry, ale také mystično při pozorování hejna ryb malých, větších, barevných, jak se náhle mihnou v tichu pod hladinou a v tom okamžiku není nic jiného, a v tom ničem jiném je harmonie a klid. A jestli se nudím? To tu nelze. Kapitán malé bárky, Josif, o kterém jsem se již zmiňovala mě vezme na kratičký lodní výlet. Vesna mě pozve do svého malířského ateliéru, a příroda tu ke mně promlouvá na každém kroku. Jógu a čikung tu praktikuji vždy velmi ráda, mám svá oblíbená místa, kde nejsem nikým rušena, jen obklopena bujnou přírodou. A aby toho nebylo málo, tak mi recepční blízkého hotelu, do kterého jsem jezdívala se skupinkou jógy nabízí možnost si přijít zdarma zacvičit na lekci stretchingu. Takové zpestření ráda využívám, ráda se inspiruji a nechávám vést. Mám prostor poslouchat zajímavé podcasty, z nichž rovněž mnoho čerpám.
Ale zpět pevnýma nohama na zem. Šestý den mé výpravy jsem zjistila, že mi přestala fungovat platební karta. Zprvu jsem se domnívala, jak se občas stává, že to nefunguje obchodníkům, ale chyba byla na mé kartě. Byla zablokovaná. V peněžence jsem měla jen trochu hotovosti, tu si udržuji na každé cestě, ale nebylo ji tolik, aby dokázala vykrýt případný problém při cestě zpět, nutnost noclehu, novou jízdenku apod. Volám do banky a tam mi klidným hlasem oznámili, že mi poslali novou kartu, ačkoliv má původní měla napsanou platnost do roku ještě několik let, tak jsem si tu novou šoupla doma do šuplíku s tím, že ji někdy průběžně zaktivuji, netušíc, že i když nebudu mít novou kartu zaktivovanou, prvního září mi původní kartu ruší, prostě nebyla aktivní a nešlo ji nijak obnovit. Podivila jsem se tomuto postupu, mírně řečeno. Jediná možnost byla aktivovat přes mobil novou kartu. Já vím, pro někoho hračka, ale pro člověka naprosto se hrozícího jakýchkoliv těchto IT kroků to byla katastrofa. Naskakuje mi z toho husí kůže a beru nohy na ramena, když mám něco takového řešit. Podržel mě manžel. Nastavili jsme si hlasitý hovor a on mě s naprosto klidnou trpělivostí naváděl krok za krokem, nekřičel na mě, když mi některé kroky musel třikrát zopakovat, velmi láskyplně mi vše znovu a znovu vysvětloval. To mě dodalo klidu a já to dokázala. Nebyl to jednoduchý proces, ale když jsem šla poprvé uhradit kafe u velmi příjemné mladé servírky, která mě s pochopením navigovala, co mám dělat, tak se mi ulevilo, že nastavení zafungovalo. Zaplatila jsem přes mobil, bez karty. Možná se tomu pousmějete, chápu. Jsem si vědoma, že s dobou musím jít, ale jsem vděčná sobě (manželovi jakbysmet), že jsem překonala něco, jako když by někteří vyrazili prvně na sólo cestu do zahraničí, to mi opravdu nevadí. Uvědomila jsem si, že nemusíte umět všechno. To ani nejde, každý z nás má jiné schopnosti, a jsme tu právě od toho, abychom se doplňovali.
Okolnosti mi do cesty přivedly další milé lidičky z Česka, kteří se ubytovali rovněž u Petara. Iva tu bude vést meditační pobyt a manžel Jakub ji doprovází. Nabídli mi, že není problém mě hotovostí založit. Přijeli ten den, kdy jsem kartu řešila, měla jsem tudíž pojistku v případě, že bych navigaci do mobilu nezvládla. Jak sehrané, Vesmír to prostě umí nebo vědomí nebo Bůh, nebo my?
Píšu vám při zpáteční cestě vlakem a světe div se. Mám celou čtyřsedačku z Ljubljany až do Vídně pro sebe. Za okny už je černočerná tma a na vedlejší čtyřsedačce sedí příjemná žena mého věku v lotosové pozici s mudrou a klidným výrazem, přistoupila na minulé zastávce. Krásné souznění.
A na závěr se vrátím ještě ke koncertu, který mě něčím vábil natolik, že jsem si tu pobyt prodloužila o dvě noci. Konal se ve starobylém kostelíku městečka Rab. Byly jsme s Vesnou domluvené na společné cestě autem. Dvě hodiny před koncertem mi přišla zpráva, že se kvůli horku necítí dobře a zůstane raději doma odpočívat. Přemítám, jak se do městečka dopravit. Vzdát to? Přijmout tuto změnu anebo se o něco pokusit? Jdu se podívat do zátoky, malého přístavu, zda náhodou nepopluje nějaká lodička. Náhle zahlédnu Josifa, který zrovna opouštěl svou bárku a nasedal do auta, tak mě prostě nabídl odvoz. Bydlí na půli cesty do Rabu, druhou polovinu cesty jsem už došla procházkou při západu slunce. To opravdu musel „někdo“ domluvit. Cestu zpět za tmy jsem ještě neměla zajištěnou, spoléhala jsem na taxi, ale na stanovištích v městečku žádný nebyl, kterého bych si domluvila po koncertě. Trochu mi zatrnulo, představa pěší cesty za úplné tmy nebyla reálná. Rytíř a záchranář, můj manžel mi našel několik kontaktů. Poslední telefonní číslo zafungovalo a taxi jsem měla domluvené.
Poslední večer tedy završil koncert, který byl naprosto famózní a slovy nepopsatelný. Atmosféra horkého večera v kamenném kostelíku byla jedinečná. Celou svou bytostí jsem vnímala a naslouchala, jak mladý pianista splynul s pianem v jedno a přenesl hudbu do mého srdce natolik, že jste se v ní ztratili a zároveň našli. Tóny piana se nesly starobylým městečkem a promlouvaly řečí moře, přírody a duše. A když takto někdo tvoří, je to opravdové. A nemusíte být zrovna virtuóz na hudební nástroj. Každý z nás má dar tvořit tak, aby jeho vlastní radost z tvorby mohla být zároveň radostí i pro druhé.
Tentokrát to nebylo o putování, ale zastavení, pozorování a přijímání. Každý den tady, sama pro sebe a zároveň se světem kolem. Vzájemné propojování těchto dvou světů – uvnitř a vně. Vděčím za tento čas a hlas, kterého jsem zaslechla a poslechla.
Přeji vám naplňující chvíle se sebou i světem kolem
Jana
